Zlatý svícen (Ex 25:31n), nebo přesněji zlatý podstavec na lampy (nešlo o svícen na svíčky, ale o podstavec na lampy; Židé pro tyto účely svíčky vůbec nepoužívali), je umístěn při vstupu do svatyně po levé ruce kněze. Je vyroben z jednoho kusu čistého zlata bez jakýchkoli spojů. Má šest bočních ramen či prutů s číškami (pou­paty) a květy. Stojí na čtvercové základně umístěné na zemi. Na vrcholu svícnu je v jedné rovině sedm lamp.

Svícen reprezentuje JEDNOTU S DUCHEM SVATÝM.

KŘEST V DUCHU SVATÉM

Křest v Duchu svatém je ve stánku první dílo, které zjevuje Boží dokonalost v člověku na skutcích, na nichž se podílí jak Bůh, tak člo­věk. Předchozí symboly a kusy nábytku ukazovaly buď MĚĎ, která mluvila o nedokonalosti a smrti, anebo lidskost přikrytou Boží přiro­zeností (jak tomu bylo v případě stolu předložených chlebů, který byl zhotoven ze dřeva). Svícen je vyroben pouze z ryzího zlata, které představuje čistou Boží přirozenost. Znamená to, že když Duch svatý vstupuje do našeho ducha, PŘINÁŠÍ DO NĚJ DOKONALOST. A tak v našem duchu již nezbývá nic z člověka, ačkoli naše duše a tělo zůstá­vají tělesné podle toho, jak jim to dovolíme. Tento krok přináší do církve dokonalost v tom smyslu, že když zůstáváme v Duchu, mů­žeme jednat dokonale jako Bůh. To znamená, že když se sejdeme k uctívání a jednáme v Jeho Duchu, je to, jako kdyby byl v našem středu přímo Ježíš. To je důvod, proč nelze činit rozdíl v tom, zda mluvil muž, nebo žena. Věci se konají buď v Duchu svatém, nebo v lidském já. Je-li lidské já mrtvé, pak jsme v Duchu, pokud v nás Duch Boží přebývá (Řím 8:9).

BOŽÍ ŘÁD

Tři ramena na jedné a další tři na druhé straně svícnu mluví o Božím řádu věcí. Šest je číslo člověka. Kdyby měl svícen šest ramen, pak by představoval člověka, a ne dokonalost, protože šestka je nej­vyšší číslo, kterého může člověk dosáhnout. Ale SEDMÝ, prostřední prut, rozděluje na dvě poloviny to, co by bylo číslem člověka, a místo šestky vytváří TŘI A TŘI. Trojka je číslo Božího řádu a dvě trojky uka­zují na to, že církev má svědectví Božího řádu sama v sobě. Z toho vidíme, že dokonalost přichází pouze v JEŽÍŠI KRISTU, neboť On je prostředním prutem svícnu.

BOŽÍ SLÁVA

K tomu, aby svícen zplodil slávu světla, jsou zapotřebí tři věci:

1) zlato;
2) olej;
3) knot (kahan).

ZLATO

Zlato je ryzí, čistá přirozenost Boží, která se v nás může zrodit pouze působením Ducha svatého. Svícen je ozdoben poupaty a květy, což představuje nesení ovoce zbožnosti. Nesení ovoce je Boží přiroze­ností a květy zobrazují PRAVDU, která byla vyryta a vtisknuta hlu­boko do konstrukce svícnu. Není to něco, co k němu bylo přiloženo, ale něco, co se stalo součástí jeho vlastní přirozenosti. V našem životě to mluví o práci Ducha jako o práci Chírama, řemeslníka, kterého Bůh obdařil zvláštní moudrostí ke stavbě a zdobení Šalomounova chrámu (1Král 7:13–45). Hluboké jizvy krásy, jemně a obdivuhodně vyryté do „kůže” našeho vědomí a nesmazatelně vtisknuté do našich duší nás činí nejen Božím majetkem, ALE činí Boha součástí našeho majetku. Na svých tělech nosíme jizvy (znaky vlastnictví) Pána Ježíše (Gal 6:17).

Zlato je jediný kov, o němž vím, že neshoří, ale je ohněm čištěn. To mluví o nezničitelnosti ryzí Boží přirozenosti.

ČISTÝ OLIVOVÝ OLEJ

Olivový olej se nevyráběl, ale vytlačoval se z olivových plodů. Stále ze­lený olivový strom dodává sílu plodům, které v sobě zadržují rostlinný olej. Když Mojžíš udeřil do skály, ze skály vytekla voda k vysvobození Izraele. Když byl z člověka Ježíše vytlačen život, mohl k nám přijít Jeho Duch. Olej představuje Božího Ducha. Uchovával se ve svícnu z ryzího zlata. Z toho vyplývá, že Duch svatý nepřebývá v lidské duši, ale v duchu člověka. Boží Duch pracuje na naší duši, ale bydlí v našem duchu. To vysvětluje, proč je zlatý svícen umístěn ve svatyni, která je oblastí duše.

„Duch člověka je lampou Hospodinovou, zkoumající všechny vnitř­nosti břicha (duše).“ (Př 20:27, KJV)

KNOT

Nemáme pro to žádný věrohodný důkaz, ale existuje domněnka, že knot byl zhotovován ze starých kněžských oděvů. To nemusí být daleko od pravdy.

DŮLEŽITÁ LEKCE

Potřebujeme se však naučit důležitou lekci. Existuje mnoho pravd, které Bůh do Bible záměrně nevložil z toho důvodu, že nemají žádný přímý dopad na naši duchovní existenci. Proto bychom nikdy neměli vyhledávat nepodstatná a nezávažná zje­vení, která evangelium zahlcují všeobecnostmi a myšlenkami bez jakékoli duchovní podstaty, a tak ho ZADUŠUJÍ. Knot, ať je vyroben z čehokoli, představuje lid­stvo, člověka. Olej – Duch svatý – zabraňuje tomu, aby knot okamžitě neshořel. Vzájemnou souhrou těchto tří složek vzniká čtvrtá složka – světlo. Světlo stvořené z ohně vněj­šího nádvoří.

RATOLESTI

Svícen vypadá jako kmen stromu s ratolestmi. Svícnem se na­zývá prostřední prut, z něhož vychází šest větví. V Janovi 15:5 Ježíš řekl: „Já jsem vinný kmen a vy ratolesti.“

ČTVRTÝ VĚK CÍRKVE

Svícen reprezentuje čtvrtý věk církve, v němž dochází k vylití Ducha svatého na Boží lid. Jedná se o přípravu církve na její zastínění Bohem. Zrození církve pacholíka je poslední Boží krok při formování člověka podle Boží podoby.

Ezechiel 47 hovoří o čtyřech krocích Ducha na zemi. Čtvrtý krok Ducha přivede člověka do plného proudu živých vod.

Jan 7:38 mluví o živých vodách, které vytékají z břicha (duše) člověka.

Ezechiel 47 říká, že vody vytékají z domu (chrámu). Když tyto dvě pravdy spojíme, vidíme, že tím chrámem, o němž se zde hovoří, je člověk.

V Ezechielovi 47:3 čteme o muži s mírou (měřicí šňůrou), kterou vody měří. Prvních tisíc loket vody bylo po kotníky. První krok pono­řuje člověka do Ducha pouze po kot­níky. Druhých tisíc loket vody bylo po kolena. Člověk byl v Duchu po kolena. Třetích tisíc loket vody dosahovalo po pás. Člověk by napůl ponořen v Duchu a zároveň na­půl v Bohu pohřben. Čtvrtých tisíc loket vody člověka zcela zaplavilo a pokrylo. To je Boží konečný krok na zemi.

Věřím, že žijeme v době posledního, závěrečného vylití. Toto vylití Ducha sráží lidi z jejich trůnů, a ačkoli voda stoupá postupně, nakonec zaplaví každé království – ve smyslu duchovním a nakonec také přirozeném.

To je tedy význam zde použitého spojení „čtvrtý věk církve“.
Čtvrtý věk začal o letnicích, pak byl satanovým vpádem do církve pozastaven a znovu byl obnoven na začátku tohoto století v Azusa Street v Los Angeles a na několika dalších místech po celém světě. V této době dochází k novému probuzení mezi národy. Tento­krát již příval Ducha nic nezastaví. Stane se záplavou, která uzdraví celou zemi. Chvála Pánu! Bariéry a ploty náboženství a zdi lidských pro­gramů a plánů jsou odsouzeny k zániku pod mocným přívalem Ducha. Znamení těchto věcí můžete vidět v každé náboženské organi­zaci. Pravé Boží děti na každém místě začínají naslouchat Duchu sva­tému a brzy, velmi brzy člověk nenalezne pevné místo pod nohama. Budou to vody, v nichž bude nutné plavat (Ez 47:5).

DOKONALOST

Člověk nemůže dosáhnout dokonalosti jako tělesná bytost, ALE pokud zůstává v Duchu, může být dokonalý ve svém JEDNÁNÍ. Auto může mít opotřebované součástky a ojeté pneumatiky, a přesto může fungovat dokonale. V Duchu dokonale rozsu­zujeme, dokonale mlu­víme, dokonale prorokujeme; veškerá činnost Ducha je dokonalá, tak jako je dokonalý Bůh. Člověk se nemýlí, když je v Duchu, ani proroc­tví nemůže být chybné, je-li v Božím Duchu, protože Boží Duch je dokonalý.

ROVNOST S KRISTEM

Sedm lamp je umístěno na vrcholu svícnu v jedné rovině, což představuje rovnost s Kristem. Když se člověk ukáže v Kristu, bude sedět s Ježíšem Kristem jako část samého Krista. „A spolu s ním (s Ježí-šem) vzkřísil a posadil na nebesích v Kristu Ježíši.“ (Ef 2:6, NBK)

To je dokonalá rovnost mezi Hlavou a Tělem. Ježíš je Hlava a my jsme Tělo, POKUD TĚLO JEDNÁ V DUCHU.

Není to tedy tak, že bychom se stali dokonalými až někdy v bu­doucnu a teprve potom získali rovnost s Kristem. Jde však o to, aby­chom poslouchali Ducha nyní, jednali dokonale nyní, protože nám bylo dáno rovné postavení s Kristem. Ne abychom stáhli Krista dolů, ale aby Kristus vyzdvihl člověka. „A já budu-liť povýšen od země, všecky potáhnu k sobě.“ (Jan 12:32)

Je velmi důležité, abychom pojmu rovnosti správně porozuměli. Mluvíme zde o zákonné rovnosti, která nesouvisí s postavením a funkcí jednotlivých údů Těla.

Jinými slovy, Ježíš je Hlavou Těla. Nám, to jest Tělu, jsou přidě­leny různé funkce. Ve fungování Těla jsme stejně důležití jako Hlava, ale samo­zřejmě nejsme Hlava. Pokud si jeden úd přivlastňuje funkci jiného údu, nebude vykonána práce ani jednoho z nich.

Obávám se, že toto je v současné době problém Těla Kristova.

OMYL V TĚLE

Dříve než dojdeme dokonalosti, která je změnou lidské přiroze­nosti v BOŽSKOU PŘIROZENOST (2Pt 1:4), musíme zůstávat v doko­nalosti Ducha. Nyní máme účast na Boží přirozenosti omezeným způsobem, ale pak v její plnosti. Žádný člověk nevstoupí do dokona­lého obrazu Božího před smrtí a vzkříšením SPOLEČENSTVÍ PRVO­TIN. Tato událost strhne celé stvoření. Člověk, který chodí a říká, že je Kristus, nemluví pravdu. Nemůže být Kristus, dokud nevzejdou prvotiny. O této události budeme vědět všichni, protože dokonalost přijde do Těla lidí, a ne k jednotlivci. Proto bude Kristem nazváno celé Tělo, a ne jeho části. To je význam slov v Matoušovi 24:23.

„Tehdy řekl-li by vám kdo: Aj, tutoť jest Kristus, aneb tamto, nevěřte.“

Kdyby měl Kristus přijít tímto způsobem, v poslušnosti Písmu bychom Mu neuvěřili, až by přišel. Tento verš jasněji než kterýkoli jiný říká, že Kristus nepřijde a neřekne člověku: „Já jsem Kristus.“ Z toho důvodu každý, kdo to dělá, přichází v duchu antikristově. Existuje učení, které tvrdí, že jsme Kristus proto, že Kristus přichází do své církve v jednotlivých údech. Takto vyučovaný lid je lstivě ďáblem při­pravován pro přijetí antikrista. Radím vám, čiňte pokání a opusťte falešné učení, pokud jste věřili, že je správné uctívat Krista ve vašem bratru. Uctívej Hlavu, ne Tělo. Tělo ještě není dokonalé. Musíme uctí­vat jedině Boha.

SKRYTÝ ZÁMĚR

V čase milosti Duch svatý přichází do životů věřících, aby je vy­bavil mocí. Mocí k vítězství nad hříchem ve vlastním životě, to na prvním místě, a poté nadpřirozenou mocí ke službě v Božích věcech. Zůstávají však ještě dva záměry, pro které nám byl Duch svatý dán. Nejsou tak zjevné a byly vskutku tajemstvím, dokud nám je Bůh neza­čal pomalu otevírat. První oblastí je vítězství nad naším já, vítězství nad námi samými. To znamená, že člověk zapře sám sebe, vezme svůj kříž a následuje Krista (Mat 16:24). Lidské já umírá těžko. Lidské já je zákeřné a rafinované. Mnohokrát člověk věří, že slyší Boha, když slyší sám sebe. Jedná se o VĚDOMÍ BOHA nebo VĚDOMÍ SEBE SAMÉHO? Jakékoli kázání nebo proroctví, které se soustřeďuje na sebe, obírá se dobrotou jednotlivce a nevyvyšuje Ježíše, není z Boha.

PŘIJETÍ SEMENE

Druhým velikým dílem Ducha svatého je zasadit símě života do lůna církve. Lůnem církve je duše věřícího. Pro Boha je mnohem důle­žitější změnit PŘIROZENOST věří­cího, než jej vybavit mocí. Bez ohledu na to, kolik moci jednotlivec má, není-li promě­něn zevnitř, pak v něm Bůh ještě nezformoval SYNA. Bůh se chce rozmnožovat stejně jako my. V Jeho nebeské přirozenosti je touha zplodit děti. Tato Jeho povaha je vyjád­řena ve všem, co Bůh tvoří – v trávě, květinách, stro­mech, ptácích, zvířatech; všechny věci se hojně rozmnožují.

Boží řád plození a rozmnožování je všude stejný. Písmo říká, že všechny věci se rozmnožují podle svého druhu. To znamená, že když chceme obilí, zasejeme obilí. Chceme-li zrození Krista na zemi, mu­síme zasadit Krista. Po stovky let služeb­nosti zasazovaly do lidu, kterému sloužily, pouze samy sebe a očekávaly, že vzejde Kristus.

Boží řád plození je zjeven v Lukáši 1:28;30–33. Bůh k Marii nej­prve poslal anděla Gabriela s tímto poselstvím:

„A když k ní přišel, řekl: ,Zdravím tě, milostí obdařená, Pán s tebou! Jsi požehnaná mezi ženami! Neboj se, Marie, vždyť jsi u Boha nalezla milost. Hle, počneš v lůnu a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Ten bude veliký a bude nazván Synem Nejvyššího a Pán, náš Bůh, mu dá trůn jeho otce Davida.‘“ (NBK)

Toto poselství anděla Gabriela bylo veskrze pozitivní. V jediné větě přeskočil dva tisíce let a pověděl všechny dobré zprávy o Ježíši. Žádná negativní zmínka – nic o smrti ani soužení. Záměr byl jasný – vzbudit v Marii víru, aby mohla přijmout Ducha svatého a dílo, které v ní měl vykonat. Marie zvolala:

„Aj děvka Páně, staniž mi se podlé slova tvého.“ (Luk 1:38)

Anděl odešel. Jeho práce byla vykonána.

Služebník evangelia je anděl, posel, který nese Pánovo Slovo panně, církvi. Církev není manželkou služebníka ani služebník není manželem církve. Služebník je rol­ník, který nesází vlastní semeno, ale símě Slova, které v panně vzbuzuje víru. Když je v ní víra vzbuzena, přijímá Ducha svatého. Je to On, kdo zasazuje símě Krista do duše ne­boli lůna církve. Zastínění Ducha svatého je nezbytné k tomu, aby byla lidská přiroze­nost proměněna a zrodila se nová – Boží přirozenost.

POSLUŠNOST

Poslušnost se člověku stane vlastní, když po­slouchá Ducha Páně. Jan 14:23 to říká jasně. Ve verši 22 dává Juda, ne ten Iškariotský, Pá­novi velice vhodnou a přímou otázku:

„Pane, jak to, že chceš zjevit sám sebe nám, a ne světu?“ Verš 23: „Je­žíš mu odpověděl a řekl: ,Jestliže mě někdo miluje, bude zachovávat mé slovo; a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a zřídíme si u něj příbytek.‘“ (NBK)

Je zde řečeno, že Kristus vstoupí do věřícího, ALE jen do toho věřícího, který poslouchá Ducha svatého.

Další vysvětlení ukazuje, že každý člověk, který miluje Boha, za­chovává Jeho Slova. Služebníci a věřící, kteří chodí a veřejně vyznávají svou lásku k Bohu a přitom si dál „dělají své vlastní věci“, podvádějí sami sebe v tom, že Boha milují. Krátce řečeno, láska je poslušnost.

LIDSKÁ SNAHA

Vidíme, že žádné úsilí ani snaha nemůže dovést Božího syna do BOŽÍ PŘIROZENOSTI. Jedině poslušnost Duchu svatému způsobí, že do duše bude zaseto SÍMĚ KRISTA, které promění duševní přiroze­nost v Boží přirozenost: mysl v mysl Kristovu, emoce v emoce Boží, vůli ve vůli Otcovu a touhy v touhy Boží. Až bude toto vše dokon­čeno, přinese proměnu ze smrtelnosti do nesmrtelnosti, kdy tělo bude vzkříšeno ze svého hrobu. To se stane v Boží čas, až se zrodí společ­nost prvotin. Potom v příchodu Ježíše Krista „jeden každý ve svém pořádku“. (1Kor 15:23)

MOUDRÉ SLUŽEBNOSTI

Matouš 25 popisuje některé panny jako moudré a některé jako bláznivé. Moudré měly ve svých lampách a nádobkách OLEJ. Bláznivé neměly olej ve svých nádobkách, ačkoli ve všem ostatním na tom byly stejně jako moudré panny. Olej v nádobce je obrazem KRISTA V DU-ŠI, který proměňuje přirozenost věřícího. Příchod ženicha zobra­zuje Krista povstávajícího ve své plnosti v duši člověka. OLEJ V LAMPĚ je obrazem Ducha svatého v duchu člověka. Na totéž pouka­zuje ve stánku svícen z ryzího zlata – je to duch člověka, který v sobě drží Ducha svatého.

Poslední veliká zkouška přišla o PŮLNOCI. Je možné, že se rychle blížíme k půlnoci. Co je to půlnoc? Půlnoc můžeme popsat jako vyvrcholení temnoty na zemi. Půlnoc je také bodem obratu, kdy tma začíná opět ustupovat. Každé zlé dílo vstupuje do svého nejvyššího bodu – do svého dokonalého odhalení. Duchové se po šest tisíc let usilovně snažili zplodit své osobnosti v lidské oblasti. To zahrnuje také vyjád­ření jejich přirozenosti v ničivé síle zbraní, každé formě tělesnosti a zlých žádostí. V našem čase bude těmto silám dovoleno uspět, aby tak odhalily plnost svého charakteru a přirozenosti, která je v Písmu popsána číslem 666.

Odpověď, kterou bláznivé panny dostaly, když přišly ke dveřím a klepaly, zněla: „Neznám vás.“ Plné porozumění toho, co jim bylo ře­čeno, leží ve významu slova „ZNÁT“. V řečtině je to slovo „oida“, které v tomto textu nese význam intimního, důvěrného vztahu. Stejně je tomu se slovem „ginosko“ ve Filipským 3:10, jehož jedním význa­mem je poznání ve smyslu, jak Adam poznal svou ženu Evu. Když to chápeme tímto způsobem, pak ženich vlastně říkal: „Neměl jsem s vámi žádné úzké spojení, sjednocení – já vás ne­znám.“ O půlnoci není vstup do manželského pokoje povolen nikomu jinému než ne-věstě. To je význam slov, která byla řečena bláznivým pannám. SVA-TEBNÍ HOSTINA PROBÍHÁ NYNÍ a vyvrcholí dovršením svatby mezi Kris­tem a Jeho nevěstou, církví. Ne celou církví, jak je ukázáno v podoben­ství o pannách, ale tou částí církve, která bude připravena. To je důvod, proč v 1. Korintským 15:23 je zmínka o „prvotinách Kris-tus“ a ve Zjevení 14:4 jsou panny nazvány „prvotinami“.

SVATEBNÍ HOSTINA

Beránkova svatební hostina je místo v Duchu, kde Boží synové přijímají Kristovo símě do svých duší a kde se začíná uskutečňovat dlouho očekávaná proměna jejich přirozenosti. Tato změna je v Písmu rozmanitě popisována a představuje „parúsii“ ne­boli příchod Ježíše v 2. Petrově 1:16:

„Když jsme vám totiž oznámili moc a příchod (řecky parúsia) našeho Pána Ježíše Krista, nenásledovali jsme smyšlené báje, ale mluvili jsme jako očití svědkové jeho velebnosti.“ (NBK)

Toto slovo „příchod“ v řečtině znamená nejen „přijití“ Ježíše Krista, ale příchod do Jeho církve a potom konečné zjevení se světu.

Na rozdíl od zastaralých představ se Beránkova svatební hostina nekoná kdesi na obloze, v kosmu nebo na nějaké planetě, ale PROBÍHÁ PRÁVĚ ZDE A NYNÍ. Boží Slovo o tom podává důkaz.

„Tehdy vešel král, aby se podíval na hosty, a uviděl tam člověka, který nebyl oblečen do svatebního roucha. Řekl mu: ,Příteli, jak jsi sem vešel bez svatebního roucha?‘ A on oněměl. Král tedy řekl služebníkům: ,Svažte mu nohy a ruce, vezměte ho a uvrhněte do té zevnější tmy! Tam bude pláč a skří­pění zubů.‘“ (Mat 22:11–13, NBK)

Tento text zcela jednoznačně prokazuje, že svatební HOSTINA probíhá právě nyní na zemi a že se nejedná o hostinu kdesi na obloze, kam bychom byli vytrženi. To víme zcela jistě, protože v textu, který jsme právě citovali, se na hostině objevuje člověk, který tam neměl co dělat, a tak byl vyvržen. TOTO MUSÍ BÝT POZEMSKÁ SCÉNA, zob­razující ty, kteří se v našem středu nepokrývají Boží spravedlností, ale přijímají Slovo pouze svou přirozenou myslí, aniž by ho vstřebávali do své duchovní bytosti.

Prací Ducha svatého na svatební hostině je vložit do nevěsty símě Krista, aby mohla porodit Krista. Pokud by byla manželem církve služebnost, pak by se z ní narodila služebnost, což by nebylo dostatečné.

V podobenství o pannách v Matoušovi 25 tedy vidíme, že DUCH ČLOVĚKA je nazván lampou a DUŠE nádobkou. Písmo to do­kazuje:

„Duch člověka je lampou Hospodinovou, zkoumající všechny vnitř­nosti břicha (duše).“ (Př 20:27, KJV)

To znamená, že duch člověka je osvětlen Božím Duchem, a duch pak vysílá paprsky světla do nádoby duše. Ve Skutcích 9:15 Bůh o Pavlovi říká:

„On je má vyvolená nádoba.“ (NBK)

Římanům 9:21 mluví o „nádobě ke cti“. Starý i Nový zákon mluví o člověku, duši, jako o nádobě. Bůh zjevuje, že touží po tom, aby lidská duše byla jako Jeho Duch. Bůh chce skrze svého svatého Ducha přebývat v lidské duši. Písmo se o tom vyjadřuje velice jasně:

„Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi.“ (Mat 6:10)

Slovo nebe se zde netýká pouze nebeských neviditelných oblastí, kde Bůh přebývá ve vší velebnosti své nepředstavitelné moci, ale týká se každé oblasti, která se nebem nazývá. Nebe je místo, kde přebývá Všemohoucí Bůh, a nebe je každé místo, které Bůh připravuje pro svůj příbytek. To znamená, že jsme-li „chrámem živého Boha“, pak mu­síme být částí nebe. Když jsme naplněni Duchem svatým, Bůh pře­bývá v našem duchu. Proto tato modlitba může být vztažena na naše duše v tom smyslu, že Bůh činí duši člověka stejně dokonalým příbyt­kem, jakým je duch. „Tvá vůle se staň NA ZEMI“ znamená v člověku země neboli v duševním člověku, tak jako je v duchovním člověku. O manželském spojení duše a ducha budeme podrobněji pojednávat v jiné kapi­tole.

PĚŠÁK NA ŠACHOVNICI

Lidská duše představuje pěšáka na šachovnicovém poli, o kte­rého se bojuje. Když hříšník umírá, jeho duch se v každém případě vrací zpět k Bohu, takže Bůh nic neztratí. Tělo jde do země a bude vzkříšeno, aby tvořilo věčný příbytek duše, ať už bude v jakémkoli stavu. ALE člověk je DUŠÍ a o ni jde, ona potřebuje být spasena.

„Kdo to zná, že duch synů lidských vstupuje vzhůru, a duch hovadí že sstupuje pod zemi?“ (Kaz 3:21)

„A navrátí se prach do země, jakž prvé byl, duch pak navrátí se k Bohu, kterýž jej dal.“ (Kaz 12:7)

TŘI KROKY K ŽIVOTU

Duše člověka musí učinit tři kroky, aby se ze smrti dostala do plného Božího života.

1) Krev.
2) Duch svatý.
3) Kristus neboli pacholík.

1) K prvnímu kroku dochází, když věřící přijme Ježíše jako svého Spasitele a poddá se duchu smrti kříže. Tím se vzdá svého tě­lesného života a podřídí se životu duchovnímu. Projde ze smrti do života, z mrtvé duše se stane živá duše. Krev, Boží život, nás tedy obživuje. Zemřeli jsme, protože jsme byli dětmi mrtvého – Adama. V Ježíši Kristu jsme přivedeni k životu, když se podřídíme duchovní krevní transfuzi, kterou poskytl MUDr. Duch svatý. Všechny živé věci se něčím sytí, proto obživená duše volá po potravě. Je sycena přijímá­ním Ducha svatého, který přichází přebývat do ducha člověka, odkud dodává energii duši.

2) Duch svatý je Bůh v člověku. Jeho úkolem je formovat v nás přirozenost Otce, abychom už nebyli pod správci, poručníky a vládci, ale abychom z přiroze­nosti konali vůli Otce. Naše přirozenost nás bude obveselovat, když budeme konat Jeho vůli.

3) Duch svatý v nás bude formovat Boží přirozenost tak, že do nás zasadí símě syna Krista, a až přijde plnost času, „porodíme“ Krista.

„Aby ji posvětil, když ji očistil koupelí vody skrze slovo; aby ji postavil před sebou jako slavnou církev, nemající poskvrnu ani vrásku nebo cokoli ta­kového, ale aby byla svatá a bez úhony.“ (Ef 5:26–27, NBK)

Slova jako „aby sám sobě postavil“ nejsou v Písmu bez význa­mu. V tomto případě Bůh říká, že Boží Duch skrze služebnost připra­vuje církev, aby ji postavil a předal Ježíši jako nevěstu bez poskvrny a vrásky. Kristus postaví církev Kristu. Neexistuje opodstatnění pro to, aby se služebník nebo kdokoli jiný nazýval Kristem. Příprava církve nemůže být vykonána člověkem, ale Kristem v člověku. Služebnost pacholíka není služebnost Krista, protože pacholík musí nutně nejprve vyrůst do dospělosti muže. Až se to v miléniu stane, bude pacholík, společen­ství mnoha údů, formovat Krista ve světě, tak jako musel být nejprve Kristus zformován v něm. Tehdy bude toto společenství již také zahrnovat člověka Ježíše Krista, který je Hlavou Těla.