MĚDĚNÉ UMYVADLO (nádoba určená k umývání) je umístěno mezi oltářem a svatyní. Bylo vyrobeno z mědi, rozta-vené z ženských zrcátek. Zrcadlo představuje marnost. Pro ženy to byla jistě velká oběť, když odevzdaly svá naleš­těná zrcátka pro vý­robu umyvadla.

Mimochodem zákon zakazoval, aby žena vstoupila do svatyně. Nanejvýš mohla přijít k měděnému umyvadlu. Symbolicky to zna­mená, že v Bibli se o duši mluví vždy v ženském rodě, zatímco o Du­chu v mužském. Všechny úkony ve svatyni reprezentují práci Ducha. Jsme-li v Kristu, pak nejednáme v moci své vlastní duše. V Písmu je církev popisována jako žena a Kristus jako muž, což znamená, že nevěsta či manželka nejedná ve svém vlastním jménu, ale ve jménu svého manžela. To je symbol ženských zrcátek, která musela být rozbita, aby se mohlo zhotovit měděné umyvadlo.

Umyvadlo také reprezentuje tři proměny a všechny hovoří o SMRTI. Celá oblast vnějšího nádvoří je vlastně oblastí smrti – smrti, která předchází životu.

Poselstvím měděného umyvadla je SMRT NAŠEHO JÁ. Jeho tři proměny jsou následující:

1) posvěcení – zobrazeno umytím;
2) oddělení;
3) křest.

U měděného oltáře byla krev zvířete smíšena s yzopem. Krev zabitého zvířete pak vlastně putovala s knězem a vstupovala až do svatyně svatých, kde byla vylita před Hospodinem. V umyvadle si kněz musel umýt ruce od poskvrn měděného oltáře. To symbolizuje posvěcení – tj. odstranění všech skvrn hříchu, které na nás ještě zůstaly od chvíle, kdy jsme přijali princip smrti. Co se týká hříchu, posvěcení bude pokračovat.

Umyvadlo bylo vyrobeno z mědi a měď i zde představuje soud. Tentokrát je to SOUD NAD LIDSKÝM JÁ. Duše se vrátila k Bohu, aby se mohla účastnit Jeho BOŽSKÉHO ŘÁDU. Dříve však, než bude moci vstoupit do KRISTOVA ŽIVOTA, musí se VZDÁT SVÉHO VLAST­NÍHO ŽIVOTA. Svatyně reprezentuje Kristův život. Je zřejmé, že umytí nemůže nikoho učinit dokonalým, avšak na naší cestě k doko­nalosti je nevyhnutelné. Hřích je nepřátelskou přirozeností, která do nás vnikla chybou našeho praotce. Dokonce i z obecného lidského hlediska je hřích NEŽÁDOUCÍ. ALE druhá smrt, o níž hovoříme, žádoucí je. Je dokonce nutná proto, aby zemřelo to, co chceme, aby žilo – lidské JÁ.

LIDSKÉ JÁ NEUMÍRÁ SNADNO

Když se kněz umyl v umyvadle, zanechal tím za sebou smrt kříže jako dokončené dílo a nyní směřoval k dalšímu kroku na své cestě stánkem – k posvěcení a oddělení. ODDĚLENÍ znamená položit stranou, co bylo očištěno, aby to dále mohlo být použito pouze pro Pánovo dílo. V této souvislosti můžeme připomenout přestoupení babylón­ského krále Balsazara, který použil při hostině oddělené a posvěcené nádoby ze stánku. V odpověď na to začal Bůh psát svou rukou na zeď slova soudu a téže noci byl král zabit. Lidé, kteří nesou Boží jméno, musí být čistí a nesmějí dávat místo světskosti. Slovo „církev“ znamená vyvolený (přesněji „odněkud vyvolaný“) lid. Vyvolaný z čeho? Odpověď zní: ze světa. Příliš mnoho křesťanů zůstává součástí SYSTÉMU HŘÍCHU tohoto světa. Byli povoláni ze světa, ale nevyšli z něj.

Apoštol Pavel ve své epištole Korintským píše velice přesvědčivě:

„Netáhněte jha s nevěřícími. Nebo jaký jest spolek spravedlnosti s nepravostí? A jaké obcování světla s temnostmi? A jaké srovnání (souzvuk) Krista s Beliálem? Aneb jaký díl věrnému s nevěrným (nebo věřícímu s nevě­řícím)? A jaké spolčení (shoda) chrámu Božího s modlami? Nebo vy jste chrám Boha živého, jakž pověděl Bůh: Přebývati budu v nich, a procházeti se, a oni budou mým lidem. A protož vyjdětež z prostředku jejich, a oddělte se, praví Pán, a nečistého se nedotýkejte, a já přijmu vás. A budu vám za Otce, a vy mi budete za syny a za dcery, praví Pán všemohoucí.“ (2Kor 6:14–18)

ODDĚLENÍ PRO PÁNA JE POSELSTVÍM, KTERÉ NÁS VY­VEDE Z BABYLÓNA. Slovo Babylón představuje celý svět vzpoury vůči BOŽÍMU ŘÁDU. Člověk se vzpírá Bohu duchovně, politicky i ekonomicky, což je hlavní příčinou našeho neúspěchu ve všech těch-to oblastech.

Boží Duch nyní volá všechny lidi, aby se oddělili pro Boha. To je poselství oddělení.

UMYVADLO REPREZENTUJE KŘEST

Měděné umyvadlo reprezentuje křest, který je druhou zkuše­ností církve a také druhým církevním věkem, do něhož Bůh vede člověka na jeho cestě k dokonalosti. Křest tedy znamená smrt. Je to smrt lidskému JÁ a všem věcem, které jsou vlastní lidským osobním ambicím, cílům, touhám, vůli, myšlenkám, emocím a rivalitě.

VODNÍ KŘEST – SMLOUVA

Vodní křest je akt podepsání smlouvy, který bychom mohli při­podobnit ke svatebnímu obřadu. Ježíše Krista jako svého Spasitele jsme přijali zadarmo. Naše spasení bylo koupeno a zaplaceno krví Ježíše Krista. A nyní, když jsme křesťané, Bůh žádá, abychom Mu odpověděli. Jestliže se tedy opravdu chceme stát částí Těla Kristova, pak musíme nejprve s Tělem Kristovým uzavřít smlouvu nebo, jinými slovy, musíme mu projevit svou věrnost a lásku činem své vlastní vůle. Musíme se zříci starých věcí, vyznat svůj vztah ke Kristu, a tak se stát mrtvými hříchu a živými Bohu.

1) Přirozené – Mat 3:11. Křest ve vodě, křtitelem je člověk.
2) Duchovní – Mat 3:11. Křest v Duchu svatém, křtitelem je Ježíš.
3) Plnost – 1Kor 12:13. Křest v Krista, křtitelem je Duch svatý.

Podívejme se teď na výše uvedené tři dimenze (rozměry), které pro nás Bůh připravil.

1) PŘIROZENÉ – První rozměr je vždy přirozený. Každý Boží princip je nám nejprve předkládán na přirozené rovině. Jestliže však dopustíme, aby naše porozumění zůstalo u přirozeného, pak nám unikne skutečný význam, protože přirozené pomíjí a je při nejlep­ším pouze dočasné. PŘIROZENÝ, FYZICKÝ KŘEST TEDY PROBÍHÁ VE VODĚ A KŘTITELEM JE ČLOVĚK.

2) DUCHOVNÍ – Druhý rozměr je vždy duchovní. Duchovní je ve skutečnosti význam a záměr přirozeného. Uskutečňuje se na vyšší rovině. Duchovní křest se nazývá křest v Duchu svatém. Při něm Boží Duch vstupuje do ducha věřícího. V tomto křtu je člověk místo vodou pokryt Duchem svatým jak zevnitř, tak zvenku. Obrazem tohoto křtu je vodní křest. Tak jako voda pokrývá celého věřícího, pokrývá jej nyní Duch svatý; křtitelem je sám Kristus.

3) PLNOST – Třetí rozměr je naplněním obou předchozích, při­rozeného a duchovního. Rozumíme-li vodnímu křtu, pak snadno po­rozumíme plnosti křtu. V tomto křtu jsme pohříženi, ponořeni do Krista a křtitelem je Duch svatý. V Židům 6:2 čteme o „křtů učení“, zatímco v Efezským 4:5 je nám řečeno, že je jenom „jeden křest“. Tento zdánlivý rozpor zmizí, když pochopíme, že v jednom křtu jsou tři. V Matoušovi 3:11 se píše, že Jan Křtitel křtil vodou, ale Ježíš bude křtít Duchem svatým a ohněm. Tento verš mluví o prvních dvou křtech. Třetí nalézáme v 1. Korintským 12:13, kde je řečeno, že Duch svatý nás křtí v Krista: „Skrze jednoho zajisté Ducha my všickni v jedno tělo pokřtěni jsme, buďto Židé, buďto Řekové, buďto služebníci, nebo svobodní, a všickni v jeden duch zapojeni jsme.”

Bylo by teď vhodné uvést příklad. Žil člověk jménem Izrael a ten zplodil lid, který se nazývá Izrael. Pokud by to byl konec příběhu, tak by to bylo opravdu smutné. Ale přirozený Izrael zplodil člověka jménem Ježíš Kristus, který se stal Spasitelem a Pánem duchovního ná­roda – duchovního Izraele. Potom začal duchovní Izrael chodit v některých zaslíbeních, ve kterých přirozený Izrael nebyl schopen chodit. Duchovní Izrael je však před Bohem stejně nedostatečný jako Izrael přirozený. Proto Bůh přivede jiný Izrael, učiněný z obou, který nazývá Sion (Tělo Kristovo) a který bude dokonalostí krásy.

PRAVÝ VÝZNAM KŘTU

První zmínka o křtu se objevuje v sedmé kapitole Genesis, kde Bůh celý svět ”pokřtil” vodami soužení. Přežili pouze ti, kteří měli víru v Boha. Všichni ostatní zahynuli. Křest vodou tedy znázorňuje smrt. Avšak křest bez VZKŘÍŠENÍ by byl nega­tivní zkušeností bez života. ALE POHŘBENI S NÍM SKRZE KŘEST – POVSTÁVÁME V NOVOTĚ ŽIVOTA (Řím 6:4). Smrt a vzkříšení jdou spolu ruku v ruce. Až po křtu kněz vstupuje skrze oponu do svatyně. To zna­mená, že než člověk vstoupí do KRISTOVA ŽIVOTA, musí se nejprve vzdát HŘÍCHU a SVÉHO JÁ. BEZ TOHO JE OBŘAD KŘTU POUHOU „FRAŠKOU”! Křest je umírání uvnitř a obřad křtu je SVĚDECTVÍM pro ty, kteří jsou vně. Vyvstává tedy další otázka: nemohli bychom obřad vodního křtu zrušit, když jde především o vnitřní proces ve věřícím? Odpověď zní: ROZ­HODNĚ NE! Pokud ano, pak bychom mohli odstranit i svatební obřad. „Ano, beru si tohoto muže! Ano, be-ru si tuto ženu!“ Je naprosto nezbytné, aby se svatební obřad konal před svědky. Povím vám k tomu příběh.

BEZ OBŘADU

Na Jamajce existovala jedna církev, ve které zrušili oficiální manžel­ství. Tvrdili, že jsou nad zákonem, a tak se ženili a vdávaly, aniž by podepisovali jaké­koli právní dokumenty. KRÁTKÝ ČAS to fungovalo. Když byli všichni duchovní a manželé i manželky zacho­vávali své závazky, nikdo nemusel být vázán lidským zákonem. TAKTO VŠAK POKOUŠELI ĎÁBLA. A tak se za nějaký čas stalo, že ženatý BISKUP té církve byl sveden, když uviděl mladou dívku, a za­toužil se s ní oženit. A to udělal. Když ho lidé napomenuli, odpověděl, že se vlastně se svou dosavadní ženou, s kterou žil mnoho let a vycho­val děti, nikdy neoženil, protože nebyla žádná legální svatba a nebyl podepsán žádný právní dokument.

MNOHÁ PONOŘENÍ

Spousta lidí absolvuje několik „výprav“ do baptisterií s nadějí, že několika křty obdrží něco, co neměli předtím. Někteří jsou křtěni v různá jména a doufají, že když nad nimi bude vysloveno jméno Ježíš nebo nějaké jiné jméno, bude vše v pořádku. ALE ŽÁDNÉ VYSLO­VOVÁNÍ JMEN NEBO OPAKOVÁNÍ KŘTŮ NEMŮŽE NAHRADIT „DOTÁZÁNÍ DOBRÉHO SVĚDOMÍ U BOHA.“ (1Pt 3:21)

KŘEST VE JMÉNO JEŽÍŠE

Čtenář se v tuto chvíli může ptát: „V jaké jméno tedy musíme být pokřtěni?“ Odpovím jednoduše. Slovo „jméno“ v Bibli zcela nesporně mluví o CHARAKTERU a PŘIROZENOSTI. V této souvis­losti dvanáct kmenů Izraele reprezentuje dvanáct různých přirozeností člověka, v nichž Bůh působí svou slávu (viz kapitola o dvanácti boch­nících).

JMÉNO JE CHARAKTER

Být pokřtěn do jména tedy znamená být ponořen do charakteru jména. Když tedy člověk opouští vnější nádvoří a vchází do svatyně, VCHÁZÍ DO PŘIROZENOSTI KRISTOVY. TO ZNAMENÁ, ŽE JE POKŘTĚN DO KRISTA. A tak když říkám, že bys měl být pokřtěn ve JMÉNO KRISTA, myslím tím do Jeho přirozenosti. Kristova přiroze­nost by měla pokrýt tvou vlastní přirozenost, nastoupit na její místo a KRISTUS BY MĚL BÝT ROZHODUJÍCÍM ČINITELEM TVÉHO ŽIVOTA.

MOKRÝ HŘÍŠNÍK

Jestliže se člověk nevzdá svého jména (své přirozenosti) a jde ke křtu, tak do vody vstoupí jako suchý hříšník a vyjde jako mokrý hříš­ník. To je jediný rozdíl. CELÝ OBŘAD SE TAK STANE NEVINNOU LŽÍ. „Uctívají, a nevědí co.“ Učení, že ve křtu ve jméno Ježíše je nějaká magická moc, vzniklo špatným pochopením a překroucením. Jiní říkají: „Jestliže vyznáš, že Ježíš je Pán, pokřtím tě,“ i když možná žiješ v cizoložství a v nečis­totě. Vodní křest je na místě pouze tehdy, jestliže se člověk vnitřně pevně rozhodl POSLOUCHAT KRISTA, který je PŮVODCE A DOKONAVATEL jeho víry. Tehdy s Ním vstupuje do smluvního svazku. Věřící je tedy VYKŘTĚN ZE SEBE, ztrácí své jméno a podle smlouvy vyznává, že s Kristem půjde celou cestu. Přijímá nové jméno, Kristus. Pamatujte, že jméno znamená přirozenost a křest znamená PONOŘENÍ. A tak být pokřtěn do jména Kristova znamená být ponořen a pokryt Jeho přirozeností.