Ducha svatého přijímáme poslušností krve. Některé církve učí, že Ducha a ostatní Boží vlastnosti přijímáme tím, že posloucháme slu­žebníky. To je však omyl. Je to tentýž omyl, který káže katolická církev a denominace, které říkají, že jsou jedinou pra­vou církví, a pokud ne­patříte do jejich řad, nemůžete se dostat do nebe.

Boží řád věcí je takový, že člověk poslechne Boží Slovo a přijme Kristovu krev – Boží život. Dalším krokem je poslušnost tomu, co jsem přijal (krev), abych mohl přijmout to, po čem toužím. Jsme poslušni krve, a tak přijímáme Ducha svatého. A když posloucháme Ducha svatého, přijímáme plnost. To říká sám Ježíš v Janovi 14:23.

„Miluje-li mne kdo, slova mého ostříhati bude, a Otec můj bude jej mi­lovati, a k němu přijdeme, a příbytek u něho učiníme.“

Duch svatý působí, že lidé mluví v jazycích, ale ne každý, kdo jazyky mluví, je naplněn Duchem svatým. Na některých místech mluví jazyky uctívači ďábla. Existují nečisté církve, které věří v ohav-ný způsob života, kážou a učí ohavnosti, a přesto mluví v jazy­cích. Lidé mohou v jazycích mluvit i na základě psychologie. Existují tři typy jazyků: (a) jazyky z Boha, (b) jazyky od ďábla a (c) jazyky po­cházející z mysli člověka.

PĚT ZNAMENÍ VĚŘÍCÍHO

„Ty, kdo uvěří, pak budou provázet tato znamení: (1) v mém jménu budou vymítat démony, (2) budou mluvit v nových jazycích, (3) budou brát hady, (4) a kdyby vypili něco jedovatého, nijak jim to neublíží; (5) budou vkládat ruce na nemocné a bude jim dobře.“ (Mk 16:17–18, NBK)

Z těchto pěti znamení je jen jedno, které se může vhodně proje­vovat na shromáždění – mluvení jazyky. Je to znamení Ducha zevnitř člověka, kdy mluví cizím jazykem, kterému se nikdy neučil. Nezáleží na tom, zda je to jazyk andělský nebo některý z již nepoužívaných jazyků či nějaký existující jazyk. V Af­rice křesťané, kteří přijímají Du­cha svatého, v mnoha případech mluví čistou angličti­nou, kterou nikdy předtím nemluvili. Jejich porozumění je však bez užitku, stejně jako když v našich oblastech někdo mluví v jazycích například řecky.

V roce 1981 se nám v Indii stala příhoda, která to dobře dokres­luje. Byli jsme na shromáždění s bratry ve Velpur, ve státě Andra Pra­desh v Indii, kde lidé mluví pouze jazykem telegu. Měli jsme s sebou překladatele a Pán řekl, že máme mluvit o křtu Duchem svatým. Našemu překladateli se to nějak nelíbilo, a když jsme měli začít, sedl na rikšu a odjel pryč. A tak jsme začali kázat pomocí znakové řeči, jak nejlépe jsme uměli, a také nám pomáhal jeden bratr, který angličtinu trochu ovládal. V tu chvíli moje manželka spatřila anděla, jak stojí vedle jedné sestry. Hlavním problémem toho sboru bylo, že nechtěli, aby ve shromáždění mluvily ženy. Když se anděl objevil vedle té sestry, pozvedla své ruce a začala mluvit dokonalou angličtinou. Pak další žena, další a další a brzy celé shromáždění začalo zvedat ruce a chválit Pána v angličtině.

Cítili jsme se dost hloupě. My se jim tady snažíme kázat rukama, nohama, vším, čím to jde, a najednou se zdá, že všichni anglicky rozumějí. Ale co se vlastně dělo? Nikdo z nich anglicky neuměl, jen mluvili v jazycích. My jsme na to nepřišli, do­kud nepřestali mluvit a my se nepokusili jim znovu kázat. Dodnes tam máme veliký sbor, avšak anglicky se nikdo z nich dosud nenaučil.

NE JAKO UČENÍ

Jazyky by se neměly kázat jako nějaké učení. Jazyky jsou prostě skutečností, která se děje, ať o tom mluvíte, nebo ne. Lidé by neměli jazyky mluvit proto, že chtějí, nebo proto, že to očekávají, ale proto, že jsou pokřtěni v Duchu. Mluvení v jazycích by totiž nemělo předcházet naplnění Duchem, ale MĚLO BY BÝT VÝSLEDKEM NAPLNĚNÍ DUCHEM. Existuje o tom spousta teorií a různých učení a nemám chuť se jimi zabývat ani se o ně přít. Neměly by existovat žádné spory, protože potřebuje-li se křesťan někoho ptát, zda je Duchem naplněn, pak to právě docela dobře může být znamením, že naplněn není. Duch Boží je jeho vlastní svědectví, a toto svědectví musí být v duši věřícího. Avšak proto, že existuje tolik mylných a někdy přímo ďábelských učení, jsou mnozí lidé podváděni a přesvědčováni, že Ducha svatého přijali, ačkoli tomu tak není. Učení, že věřící přijímá Ducha svatého, když přijímá Ježíše jako svého Spasitele, je mylné a nebezpečné. Ve Skutcích 19:1–6 Pavel při­šel k učedníkům Jana Křtitele a položil jim jednoduchou otázku: „Přijali jste Ducha sva­tého, když jste uvěřili?“ Oni odpověděli: „Ne, vždyť jsme ani neslyšeli, že je Duch svatý.“ Pavel jim položil další otázku: „V co jste byli pokřtěni?“ Odpověděli: „V Janův křest.“ Byli to Janovi učedníci, a protože Jan nepřinesl spa­sení, Pavel zjistil, že tito lidé nebyli spa­seni. A tak jim kázal Ježíše a když uvěřili, byli pokřtěni ve jménu Ježíše Krista. Potom na ně Pavel vzkládal ruce, sestoupil na ně Duch svatý a mluvili jazyky a proro-kovali.

Zde nacházíme jednu důležitou lekci: Pavel neřekl nic o mluvení v jazycích. Oni začali mluvit jazyky, ačkoli nebylo zapotřebí nějaké nadpřirozené formy komunikace mezi třinácti lidmi, poněvadž ve vzájemném dorozumívání žádný problém neměli. Jazyky však jsou jedním z projevů Boží přirozenosti, která vstupuje do člověka. Nikde není stanoven nějaký časový limit, za jak dlouho po přijetí Ducha by věřící měl jazyky začít mluvit. U někoho je to spontánní, zatímco u ji­ných přicházejí jazyky později.

PŘEKÁŽKY DUŠE

Když je věřící naplněn Duchem svatým, je naplněn ve svém du­chu, ne v duši. Proto je potřeba nějaký čas, aby se to, co je v duchu, dostalo do oblasti duše. V našem duchu spočívá v osobě Ducha sva­tého veškerá plnost Boha. My si to však mnohdy nejsme schopni přisvojit, protože máme zábrany, které tyto projevy blokují. Například my, kteří jsme naplněni Duchem Božím, neprojevujeme dokonalou přirozenost Boží ne proto, že bychom Boha ve svém duchu neměli, ale proto, že Mu v tom svou duševností bráníme. Musíme se stát těmi, kdo vítězí, a prolomit tyto bariéry. Někdy to jsou překážky našeho okolí, dědičné překážky, zábrany způsobené špatným učením a špat­nou výchovou. Když poznáme pravdu, pak budou podobné lži smeteny z cesty. Tím Duchu svatému dovolíme, aby se do naší duše pro­valil s veškerou Boží dobrotou.

BIBLICKÝ ZÁZNAM JAZYKŮ

Myslím, že je nutné, abych na doplnění uvedl biblickou historii jazyků.

1) BŮH PSAL V JAZYCÍCH. V Danielovi 5:25 Bůh napsal na Bal­sazarovu zeď čtyři slova soudu – MENE, MENE, TEKEL, UFARSIN. Byli přítomni učenci z každého národu, který Babylón dobyl, ale žádný z nich nebyl schopen vyložit jejich význam. Odvážil bych se říci, že v Babylónu se mluvilo každým jazykem tehdejšího známého světa, neboť Babylón byl střediskem celého světa.

„Nemohli písma toho čísti, ani výkladu oznámiti králi.“ (Dan 5:8)

Pouze Daniel pod mocí Božího Ducha mohl tato slova vyložit.

2) IZAIÁŠ PROROKOVAL, ŽE TATO GENERACE BUDE MLU-VIT V JAZYCÍCH.

„A však neznámou řečí a cizím jazykem mluvil (bude mluvit) lidu to­muto, kdyžto jim řekl (řekne): Totoť jest odpočinutí, způsobte odpočinutí ustalému, toť jest, pravím, odpočinutí. Ale nechtěli (nebudou chtít) slyšeti.“ (Iz 28:11–12)

Existují TŘI ODPOČINUTÍ (SABATY): (a) Sabat sedmého dne, (b) sabat Ducha svatého a (c) tisíciletý sabat. První sabat neboli sedmý den odpočinku nemohl člověka přivést ke spravedlnosti. Proto, když Bůh vložil do člověka odpočinutí Ducha svatého, člověk obdržel od­počinutí do svého vlastního nitra. Toto zaslíbení nalézáme v Ezechie­lovi 36:27.

„Ducha svého, pravím, dám do vnitřností vašich, a učiním, abyste v ustanoveních mých chodili, a soudů mých ostříhali a činili je.“

Apoštol Pavel se o této skutečnosti jasně zmiňuje v Židům 4:3.

„Neboť vcházíme do odpočinutí my, kteříž jsme uvěřili, jakož řekl: Pro­tož jsem přisáhl v hněvě svém, žeť nevejdou v odpočinutí mé, ačkoli dokonána (hotova) jsou díla od ustanovení světa.“

Celá výše citovaná pasáž a kontext ukazují na skutečnost, že Bůh určil, aby Duch svatý byl odpočinutím věřícího. Proto bychom měli, když přijmeme Ducha svatého, odpoči­nout od svých vlastních skutků a činit Boží skutky pod vedením Ducha svatého.

Milénium je sedmý Boží den neboli sedmé tisíciletí člověka. V tomto období Bůh dotváří člověka do své podoby, člověk naprosto odpočívá od svých skutků a nechává Hospodina, aby plně pracoval skrze něj. Během tohoto období bude země v odpočinutí, ďábel bude svázán a Boží synové budou vládnout pod Boží vládou. Písmo o milé­niu (období jednoho tisíce let) mluví také jako o TŘETÍM DNI. Tento Kristův třetí den je vlastně sedmým tisíciletím. (V biblickém pocho­pení začíná den večerem a pokračuje přes noc do odpoledne následují­cího dne; proto se při stvoření v Genesis píše: „I byl večer a bylo jitro, den první…”) A tak Ježíš přišel na konci věku zákona, což byl konec čtvrtého a začátek pátého dne. Ježíšův první den tedy byl Boží pátý den a Ježíšův druhý den byl Boží šestý den. My jsme nyní 2000 let od Ježíšova narození, takže jsme blízko konce šestého dne (druhého dne Kristova). Tento věk skončí na konci druhého tisíciletí, kdy se rozbřeskne třetí tisíciletí neboli MILOSTIVÉ LÉTO PÁNĚ, sedmý den.

3) JEŽÍŠ MLUVIL V JAZYCÍCH

(a) „A vzav ruku děvečky, řekl jí: TALITHA KUMI. Což se vykládá: Dě­večko, (toběť pravím,) vstaň.“ (Mk 5:41)

Bez jakékoli pochybnosti zde Ježíš mluvil jazykem, který lidem okolo Něho nebyl známý. Proto v Písmu následuje jeho výklad. Teolo­gové říkají, že Ježíš mluvil starým chaldejským jazykem, ale Bible říká, že Ježíš byl neučený. Jan 7:15 to potvrzuje:

„I divili se Židé, řkouce: Kterak tento písmo umí, neučiv se?“

(b) „A při hodině deváté zvolal Ježíš hlasem velikým, řka: ELI, ELI, LAMA ZABACHTANI? To jest: Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil? A někteří z těch, kteříž tu stáli, slyšíce, pravili: Eliáše volá tento.“ (Mat 27:46–47)

Někteří kolemstojící říkali, že volá Eliáše. Proto je zřejmé, že ne­mluvil žádným známým jazykem. Mluvil v jazycích. Teologové říkají, že to bylo chaldejsky, avšak Ježíš nebyl učený. To potvrzuje, že Ježíš mluvil v jazycích.

SVĚTLO SVĚTA

V Janovi 8:12 Ježíš říká: „Já jsem světlo světa.“ Svícen je jediným světlem nacházejí­cím se ve svatyni. Světlo v něm vzniká součinností zlaté nádobky (kalíšku), zlatého olivového oleje a knotu. V Mat 5:14 Ježíš řekl:

„Vy jste světlo světa. Nemůžeť město na hoře ležící skryto býti.“

Tady vidíme, že Ježíš mluví o části jako o celku, když knot na­zývá světlem. Lampa nemůže svítit bez knotu a KNOT NEMŮŽE SVÍTIT BEZ OLEJE A LAMPY. Jsme pouze knot, a přesto jsme Božím světlem na zemi. Pravé Boží světlo vzejde v životě věřícího skrze na­plnění Duchem svatým a skrze zažehnutí ohněm z měděného oltáře oběti na vnějším nádvoří.

SPOJENÍM K JEDNOTĚ

Pro svou touhu učinit nás jedno se sebou samým s námi Bůh vstupuje do spo­jení skrze Ducha svatého, jehož hlavním dílem je za­sadit do nevěsty símě KRISTA. Toto símě promění její přirozenost z lidské porušitelné přirozenosti do přirozenosti KRISTOVA ŽIVOTA, KTERÝ JE NEPORUŠITELNÝ.

LŮNO CÍRKVE

Símě Krista nyní roste v lůně církve, tak jako símě Ducha sva­tého rostlo v Marii a za devět měsíců vzešlo. Duch svatý nyní vkládá do církve totéž símě Krista, které použil při zrození Ježíše na svět. Je tam pouze jeden rozdíl: Bůh činí vše ve třech po sobě jdoucích krocích. První krok je vždy fyzický, přirozený. Druhý je duchovní, přirozený a třetí, závěrečný krok je triumf duchovního nad přirozeným, který vy­náší na světlo dokonalý projev vytoužené věci. První krok zrodil člověka Adama, otce padlé rasy. Druhý krok zplodil Ježíše, Boha a člověka, Spasitele světa. Třetí krok přináší na celou zemi Krista – muže, spasení lidstva a celého stvoření. PRÁCE DUCHA SVATÉHO JE NAPROSTO NEZBYTNÁ. Úkolem Ducha svatého, podobně jako Abrahamova služebníka v Genesis 24, je, aby přivedl pro Izáka ne­věstu. V Božím řádu věcí je lidská přirozenost proměněna působením Ducha svatého v přirozenost Kristovu. Lůnem církve je tedy DUŠE ČLOVĚKA. Ježíš Kristus se narodil z lůna Marie přirozeným naroze­ním. Poslední Kristus bude zrozen z lůna církve. Bude to změna, která nastane v duši člověka. Tato změna dále vypůsobí proměnu fyzické soudržnosti těla a nakonec změní VZTAH VŠECH STVOŘENÝCH VĚCÍ K JEJICH UČINITELI (Řím 8:19–23 a Zj 12:1n).