Exodus 30:1–6: „Zhotovíš také oltář k pálení kadidla. Zhotovíš jej z akáciového dřeva: loket na délku a loket na šířku, ať je čtver-hranný, dva lokte vysoký a ať z něj vystupují rohy. Obložíš jej čistým zlatem: jeho vršek, jeho stěny kolem dokola i jeho rohy. Po jeho obvodu uděláš zlatý věnec. Pod tím věncem k němu na obou bocích připevníš dva zlaté kruhy, a to po obou stranách. Budou to úchyty pro tyče, aby se na nich dal nosit. Tyče vyro­bíš z akáciového dřeva a obložíš je zlatem. Tento oltář postavíš před oponu za­stírající Truhlu svědectví, před slitovnici přikrývající Svědectví, kde se s te­bou budu setkávat.“ (NBK)

Zlatý kadidlový oltář byl vysoký dva lokte, což je necelý jeden metr. Strany oltáře měřily po jednom lokti, což je čtverec o rozměrech zhruba 30 cm x 30 cm. Byl zhotoven z akáciového dřeva, jinak nazývaného dřevo setim, což byla odrůda cedrového dřeva, které je velmi odolné a snadno neshnije. Toto dřevo se používalo ke stavbě lodí. Oltář měl kolem dokola zlatou korunu se čtyřmi rohy a háčky na nošení v rozích oltáře. Ty umožňovaly jednomu člověku oltář zved­nout. Kněz tento oltář přenášel jednou za rok do svatyně svatých, kde před truhlou smlouvy pálil kadidlo, jehož vůní naplnil celou svatyni, dříve než vykonal oběť za lid.

SYMBOLICKÝ VÝZNAM

Symbolický význam rozměru oltáře ve tvaru čtverce – číslo JEDNA – reprezentuje Boha. Výška dvou loket ukazuje na Boží svě­dectví – Ducha a Slovo.

Koruna na oltáři je symbolem vítězství, symbolem věřícího, který vstupuje do kralování. U stolu předložených chlebů také dosa­hujeme vítězství, to je však doprovázeno soužením (koruna nahoru a dolů). U kadidlového oltáře je soužení minulostí a k Bohu je pozdvi­žena ryzí podstata duše v duchovní oběti ohně. Tento životně důležitý krok nás činí králi a Božími kněžími.

DVOJÍ SVATBA

Dva zlaté kruhy symbolizují věřícího, který dosáhl stavu, kdy uzavřel manželský svazek s Bohem a stal se jedno s Duchem i se Slo­vem.

Veškerá symbolika týkající se jednotlivce také poukazuje na ce­losvěto­vou událost, při které tohoto bodu dosáhnou mnozí jednotlivci a církev na celém světě bude velikostí této moci proměněna.

Dřevo oltáře je lidstvo a zlato je ryzí Boží přirozenost, která lid­stvo přikrývá.

OBĚŤ DUŠE

Ve stánku nalézáme dva obětní oltáře. Prvním je měděný oltář, kde obětí bylo tělo (tělesnost). To je obrazem člověka, který je svlékán ze své vlastní spravedlnosti a své vlastní hříšné přirozenosti. Druhým oltářem je kadidlový oltář. Pálení kadidla hovoří o přirozenosti lidské duše, která je spalována proto, aby byl Všemohoucí Bůh ještě mnohem více oslaven. Když jsme se poprvé Bohu obětovali na vnějším nádvoří, neměli jsme nic, co bychom Mu mohli předložit (vnitřnosti, kůže atd.) Na tomto místě však již duše byla částečně proměněna, čtyři divoké šelmy duše (orel, lev, vůl, člověk) byly zčásti zkroceny a ve věřícím se začala postupně projevovat Boží přirozenost, tak jak Kristus do něho vstupoval. A v tomto bodě, na vrcholu svých duchovních úspěchů, je požádán, aby Bohu odevzdal veškerou dobrotu své duše. To je vý­znam pálení kadidla. VEŠKERÁ DUŠEVNOST MUSÍ ZEMŘÍT. Ježíš, ačkoli měl veškerou moc, nikdy ji neuplatnil, ale odevzdal ji nazpět Otci, aby ji použil podle své vůle. „Ne má vůle, ale tvá se staň,“ je vzor, který nám byl předložen, abychom jej následovali. Člověk pak už nepoužívá své dary jinak, než podle Boží vůle. Ježíš sestoupil k rybníku Bethesda, kde leželo množství nemocných, ale uzdravil jenom jednoho z nich, neboť to byla pro ten den Otcova vůle. Mnozí z nás by přímo na tom místě postavili stan a pořádali veliká shromáždění.

VYUŽÍVÁNÍ BOHA K ZÍSKÁVÁNÍ PENĚZ

Nikdy bychom neměli využívat naše duchovní dary k vydělá-vání peněz. Boží dary jsou dány církvi, a ne jednotlivcům. My jsme správci darů k zbudování církve a nikdy je nesmíme používat podle své vlastní vůle. Jenže dokud nebude usmrceno naše já, tak se to bohužel bude dít. Smrt našeho já je dílem vnějšího nádvoří, a tato otázka by měla být vyřešena tam. Pokud se tak nestalo, pak bude oběť duše podobná Kainově oběti, Bohu nečistá a nepřijatelná.

ROHY

Rohy na kadidlovém oltáři značí sílu a přinucení. Je to zvláštní, že i v tomto bodě lidské duchovní proměny (metamorfózy) ještě vidíme element zákona či síly. To ukazuje, že dříve než člověk může vstoupit do svatyně svatých, je před ním ještě jeden nezbytný krok – NAPROSTÁ PODDANOST OTCI. V duchovním úspěchu člověka to představuje jednu z křižovatek Ducha. Člověk je zde požádán, aby odevzdal vše, co získal a čeho v Kristu dosáhl, a aby se naučil tu veli­kou lekci moci – PODDAT VŠECHNY VĚCI VYŠŠÍ MOCI. Lekce spo­čívá v tom, že cesta vedoucí do Otce je cesta odevzdání všech věcí, které Otec člověku dal. Tento vzor lze spatřovat od vnějšího nádvoří po celou cestu stánkem. Zrno pšenice padá do země a umírá, aby moh-lo přinést úrodu mnohem většího množství zrn. Člověk přichází o svůj život, aby mohl získat život Kristův. A dále, vše, co člověk získal v Kristu, nyní odevzdává, aby získal plnost, která je v Kristu. Jaké jsou následky, pokud člověk tento krok neučiní?

SMRT U ZLATÉHO OLTÁŘE

Zlatý kadidlový oltář je místem života, celá svatyně obrazem vstupování do Kristova života. AVŠAK nesmíme zapomenout, že při vstupu do tohoto života se člověk musí vzdát života vlastního. Aby člověk mohl vstoupit do plnosti Kristova života, musí si vyřešit otázku SVÉHO VLASTNÍHO ŽIVOTA a VŠECH DALŠÍCH PŘÍBUZNÝCH TYPŮ ŽIVOTA, na něž byla zpečetěna a krví podepsána smlouva vnějšího nádvoří.

V Písmu máme strašlivý záznam SMRTI U ZLATÉHO OLTÁŘE. Leviticus 10:1–2 zaznamenává smrt kněží Nádaba a Abiu, dvou Áro­nových synů. V naší době reprezentují nejen služebníky, ale všechny, kteří v Kristu přistupují ke zlatému oltáři.

„Synové pak Aronovi Nádab a Abiu, vzavše jeden každý kadidlnici svou, dali do nich oheň a položili na něj kadidlo, a obětovali před Hospodinem oheň cizí, čehož jim byl nepřikázal. Protož sstoupiv oheň od Hospodina, spálil je. A zemřeli tu před Hospodinem. I řekl Mojžíš Aronovi: Toť jest, což mluvil Hospodin, řka: V TĚCH, KTEŘÍŽ PŘISTUPUJÍ KE MNĚ, POSVĚCEN BUDU. I mlčel Aron. Tedy povolal Mojžíš Mizaele a Elizafana, synů Uziele, strýce pak Aronova, a řekl jim: Poďte a vyneste bratří své od svatyně ven za stany. I přišli a vynesli je v sukních jejich ven za stany, jakž byl rozkázal Mojžíš. Mluvil pak Mojžíš Aronovi, Eleazarovi a Itamarovi, synům jeho: Hlav svých neodkrývejte a roucha svého neroztrhujte, abyste nezemřeli, a aby se Bůh na všecko množství nerozhněval, ale bratří vaši, všecka rodina Izraelská, budou plakati nad tím spálením, kteréž uvedl Hospodin. Vy pak ze dveří stánku úmluvy nevycházejte, abyste nezemřeli, nebo olej pomazání Hospodinova jest na vás. I učinili vedlé rozkázání Mojží­šova.“ (Lev 10:1–7)

Tyto lidi nezabil Bůh. Nádab a Abiu porušili základní principy, a stali se tak obětí své vlastní pošetilosti. Ve stánku se nesměl používat žádný jiný oheň, kromě ohně z obětního oltáře na vnějším nádvoří, který zažehl sám Hospodin a jako svatý oheň měl být uchováván. Ná­dab a Abiu vzali na lehkou váhu Boží příkazy a v Božích věcech EXPERIMENTOVALI. To všechno mi připadá jaksi povědomé. Muži a ženy dnes přestupují zákon přesně v tomto bodě – u zlatého kadid­lového oltáře, a skutečně PADAJÍ K ZEMI MRTVÍ, jak fyzicky, tak du­chovně.

Bůh stvořil Adama jako ŽIVOU DUŠI, ale Adam zemřel. Od té chvíle je dokonalou Boží vůlí pro člověka, aby se znovu vrátil nejen DO ŽIVOTA, ALE TAKÉ DO NESMRTELNOSTI.

„Nyní pak zjevené skrze příští (příchod) patrné spasitele našeho Jezukrista, kterýž zahladil smrt, život pak na světlo vyvedl, i nesmrtelnost skrze evangelium.“ (2Tim 1:10)

Boží vůlí pro člověka tedy je, aby vystoupil výše, než je místo, kdy je ŽIVOU DUŠÍ. Aby vstoupil do samé PODOBY (PODOBEN­STVÍ) BOHA, kdy se stává DUCHEM OBŽIVUJÍCÍM. (Viz 1Kor 15:45–49.)

To je jinými slovy POSELSTVÍ SYNOVSTVÍ, které kážeme. Je to Boží poselství k Jeho stvoření, které je pozvedá z OTROCTVÍ do SYNOVSTVÍ. Ti, které Bůh stvořil, mají být pány a vládci v přiroze­ném, ale dětmi v duchovním.

To znamená, že když je oblast duše dobyta, z našich životů začí­nají vycházet DARY A OVOCE DUCHA a my začínáme mít moc nad nepřítelem, nad kterým jsme zvítězili uvnitř. TEHDY už zůstává pouze jediný nepřítel neboli OPONA, a to jsme my sami. Opona re­prezentuje tělo. Ve stánku jsou celkem tři opony. Těmi je nutno projít, chceme-li se dostat do svatyně svatých, kde se Bůh s člověkem setkává TVÁŘÍ V TVÁŘ.

„A tam (ve svatyni svatých) budu přicházeti k tobě, a s tebou z té sli­tovnice, z prostředku dvou cherubínů, kteříž jsou nad truhlou svědectví, mlu­viti o všecko, cožť bych poroučeti chtěl k synům Izraelským.“ (Ex 25:22)

ROHY

Rohy na kadidlovém oltáři symbolizují nutnost oběti duše. Oběť musí být „bez vady, samec roční“. Boží dokonalá oběť je prvotřídní, ne druhořadá. Mnozí z nás Bohu dáváme jen to, co zbylo ze života, který pro Něho stejně žijeme jen napůl. Ale Hospodin chce z našich životů PRVNÍ OVOCE neboli PRVOTINY. Termín „BEZ VADY“ má obrov­ský význam. Židům 5:9 mluví o Ježíši Kristu tímto způsobem:

„A byv učiněn dokonalým, stal se všem, kdo ho jsou poslušni, působ­cem (příčinou) věčné záchrany.“ (MP)

Nedbalému čtenáři se může zdát, že v tomto verši je řečeno, že Ježíš nebyl doko­nalý, a tak se dokonalým musel stát. ALE když tuto věc uvidíme v Božím Duchu, porozumíme, že Ježíš Kristus se mohl stát dokonalou obětí jedině tak, že BYL OBĚTOVÁN. Svým obětová­ním se tedy stal dokonalou obětí. A aby se tak mohlo stát, musel trpět v těle. Je to další z veršů, který se vykládá chybně.

„Když tedy Kristus trpěl v těle za nás, vyzbrojte se i vy tímtéž smýšle­ním, protože ten, kdo trpěl v těle, skoncoval s hříchem.“ (1Pt 4:1, NBK)

Je pravda, že mnozí trpěli v těle, ale hřešit nepřestali. Proto slovo „trpět“ zde musí mít určitý duchovní význam. Utrpení v těle, které Bůh vyžaduje, není odpykávání, jak si někteří myslí, ale VZEPŘENÍ SE TĚLU A VŠEM JEHO ŽÁDOSTEM. Utrpení v těle tak ničí moc těles­ného života a znehybňuje a ochromuje sílu jeho svodu. Kristova mysl nás vede do tohoto druhu utrpení.

BEZ POSKVRNY A VADY

Vidíme, že termín „bez vady a poskvrny“ připodobňuje duši beránkovi starých časů, mluví o duši, která nemá žádnou jizvu nebo skvrnu hříchu. Od hříchu byla duše Bohem doko­nale a důkladně očištěna, byla vyprázdněna od sebe samé a nabídnuta k použití svému Tvůrci. Je možné, aby člověk dosáhl tohoto stavu ZDE A NYNÍ, když nehřeší svou myslí nebo svými emocemi, svou vůlí nebo touhami. Pak se potřebuje pouze ujistit, že motivem pro toto vše není jeho JÁ. SEBEZÁCHOVA dokáže člověka dostat do takové vypočítavosti, že se raději podřídí a udělá všechno, co po něm Bůh chce. Je-li motivem co­koli z lidského já, pak lidské já ještě stále žije. Jediným motivem musí být BŮH A JENOM BŮH. Boží lid, Boží plán, Boží vůle. Ztraceni, na­prosto ztraceni v Bohu a zcela zamítající to, co jsme znali jako naše já. Když padl Adam, padl celý způsob jeho myšlení. Nyní povstáváme. A tak musí povstat i náš způsob myšlení.

„Lebo jako SMÝŠLA vo svojej duši, TAKÝ JE.“ (Př 23:7, Roh)

VZOR

Kristus nemůže být plně vzkříšen z našeho nitra, dokud v Něm nejsme mrtví. Životu nové rostliny předchází smrt semene. Jestliže nás Ježíš očišťuje od každého hříchu, pak bychom, chvála Bohu, měli dojít na místo, kde z naší duševní přirozenosti bude hřích zcela vypuzen, zatímco v nás bude formována Božská přirozenost. Bez vady a vrásky – bezúhonný.

ABRAHAME, ABRAHAME

Kdekoli přebývají lidé víry, lidé, kteří žijí vírou, se jméno Abra­ham stává majákem a ukazatelem.

Genesis 22:2:„I řekl: Vezmi nyní syna svého, toho jediného svého, kteréhož miluješ, Izáka, a jdi do země Moria, a obětuj ho tam v oběť zápal­nou.“

Verš 4: „TŘETÍHO pak DNE pozdvihl Abraham očí svých, a uzřel to místo zdaleka.“

Verš 6:„Tedy vzal Abraham dříví k zápalné oběti, a vložil je na Izáka syna svého, sám pak nesl v ruce své oheň a meč. I šli oba spolu.“

Verš 10:„I vztáhl Abraham ruku svou, a vzal meč, aby zabil syna svého.“

Verš 11: „Tedy zavolal na něho anděl Hospodinův s nebe a řekl:ABRAHAME, ABRAHAME! Kterýžto odpo­věděl: Aj, já.“ 

Anděl svým zásahem ušetřil Izáka, ALE zabil Abrahamovo já. Jak význačné je, že se tato událost odehrála na hoře, která se později stala místem pro stavbu Šalomounova chrámu (2Par 3:1). Tímto mís­tem je město Sion, pevnost a tvrz Božího lidu, SYMBOL Božích vyvo­lených na konci tohoto věku. Zde také bylo humno Ornana, kde David Bohu obětoval a zachránil tak Izrael před hroznou ránou. Dnes na tomto místě stojí Skalní chrám a mešita El Aksa, muslimský dům uctí­vání.

Bůh, stejný včera, dnes a navěky, od Abrahama požadoval oběť jeho já a stejnou oběť dnes žádá od nás. S větším poznáním a HOJ­NĚJŠÍM ŽIVOTEM, který jsme přijali, dáme automaticky víc, když dáme všechno. „Každému pak, komuž jest mnoho dáno, mnoho bude od něho požádáno.“ (Luk 12:48) Obsah kbelíku není stejný jako obsah studny, ale v obou je voda.

DUŠEVNOST

Duše člověka je Boží cena. Duše je jednou z pozemských věcí, o které zcela jistě víme, že ji Bůh touží mít nad všechno ostatní. Zlato, stříbro, země, dobytek, andělé? Ne! Největší cenou je duše člověka. Je-li ona získána, pak je získáno celé stvoření. BŮH TOUŽÍ MÍT SYNY, ne roboty nebo bytosti, které jsou nuceny Jej uctívat. Chce mít syny, kteří mu pod Jeho nohy ochotně položí všechnu dobrotu, kterou jim dal.

„Ne má vůle, ale tvá staň se.“ (Luk 22:42)

Dary Ducha budou odevzdány zpět Bohu. Bůh nečiní člověka na sobě nezávislým, ale svou dobrotou, kterou na nás vylévá, nás přita­huje k sobě. Neexistuje žádné jiné místo, kde by mohla být Boží dob­rota LÉPE A EFEKTIVNĚJI VYUŽITA, vyjma ruky Boží. Používáš ty Boha, nebo Bůh tebe? Bůh je svým vlastním správcem, a tak se člověk, když získá Boží vlastnosti a používá je pro sebe samého, zmocňuje autority, která mu nenáleží.

Ve Zjevení 4:10–11 máme další klasický příklad.

„Padlo těch čtyřmecítma (čtyřiadvacet) starců před oblíčejem toho sedí­cího na trůnu, a klanělo se tomu živému na věky věků, a metali koruny své před trůnem, řkouce: Hoden jsi, Pane, přijíti (přijmout) slávu, a čest, i moc, nebo ty jsi stvořil všecky věci, a pro vůli tvou trvají, i stvořeny jsou.“

Zvířata (šelmy) zde představují duše lidí, proměněné z přiroze­nosti šelmy do přirozenosti Kristovy. Sundali své koruny, poklekli na kolena, sklonili se před Ježí­šem Kristem a uctívali Ho.

„Hoden jsi, Pane, přijíti slávu, a čest, i moc.“

Toto říkají a podřizují Mu veškerou moc a slávu, kterou jim dal skrze svou krev a oběť. Je to jasný obraz toho, že již nejsou sami svoji, ale navěky Jeho a částí Toho, který je vykoupil.

Podle zaslíbení Páně máme být učiněni kněžími a králi. Zjevení 4 tuto situaci popisuje: konečně jsme učiněni kněžími a v naší duši přebývá Král, Ježíš Kristus, čímž se i my stáváme králi. Tak jako Ježíš přenechal veškerou moc a autoritu Otci a podrobil se potupě kříže, stejně tak Boží synové podle Jeho vzoru postupují své koruny a kněž-ství Tomu, který je vykoupil. Vskutku překrásný obraz!

CÍRKEV ZLATÉHO OLTÁŘE

Tato církev představuje oblast uctívání – krok, který následuje ihned za oblastí křtu v Duchu svatém. Je to místo, kde se církev při­pravuje na vstup do svatyně svatých a kde můžeme zakoušet hojnost jednoty s Bohem. Smrt staré služebnosti a naprosté spolehnutí se na Boha se zde stalo již absolutní skutečností. Člověk musí odložit stra­nou všechny pozůstatky TĚLESNOSTI. Tady je tělesnosti zasazena po­slední, smrtelná rána. Kněz ze sebe svléká svrchní roucho a nechává na sobě pouze lněné plátno. Když vstoupil na vnější nádvoří, zemřel hříchu. Když vstoupil do svatyně, zemřel svému já. A nyní vstupuje do svatyně svatých a umírá DUŠI. Jinými slovy, vzdává se darů a bere na sebe Kristovu PŘIROZENOST. Vzdát se darů nezna­mená, že již nebude používat jazyky nebo proroctví, ale že je odevzdává do Božích rukou, aby je používal pouze tehdy, když je používá Otec. Člověk už není. Ve svatyni svatých je možné vidět pouze Krista. Proto jsme cír­kev v tomto stavu ještě nevi­děli. Zdá se, jako by neustále vycházela ven a vstupovala dovnitř. Bůh skrze své pastýře vede svůj lid do sva­tyně svatých a učí jej zůstávat v Boží přítomnosti v neustále trvající jednotě. Nemáme o tomto místě mnoho co říci. VŠECHNY CÍRKVE NEBO VŠICHNI BOŽÍ MUŽI SE ZDE BUĎ ZASTAVILI, NEBO PADLI. Ti, kteří se chvástají a chlubí, že již jsou ve svatyni svatých, stále ještě pochodují okolo stánku na vnějším nádvoří. Lidstvo čeká na ŽIVOT, a až z kohokoli z nás vyraší ven, nezůstane skryt. Proto otázky, jak poznáme, že je to již zde, jsou bezpředmětné. Vždyť i slepí hříšníci uvidí Boží slávu, která se bude projevovat oslepujícím svět­lem. Nic neodolá slávě světla vystupujícího z Božího lidu. Poslední věcí, kterou kněz v den očišťování ve svatyni před vstupem do sva­tyně svatých udělal, bylo to, že zvedl zlatý kadidlový oltář, fyzicky jej přenesl do svatyně svatých a dokonal oběť duše před slitovnicí.

TĚLO KRISTOVO V OBLASTI ZLATÉHO OLTÁŘE

Zlatý kadidlový oltář zde představuje ženu oděnou sluncem ze Zje­vení 12. Žena byla posvěcena, oddělena, pokřtěna do Krista a Jeho přirozenost je právě utvářena v jejím lůně (duši). To ji připravuje na vstup do svatyně svatých.