Exodus 25:17–22: „Uděláš i slitovnici z zlata čistého. Půl třetíholokte bude dlouhost její, půl druhého pak lokte širokost její. Uděláš také dva cherubíny zlaté, z taženého zlata uděláš je na dvou koncích slitov­nice. Uděláš pak cherubína jednoho na jednom konci, a cherubína druhého na druhém konci. Na slitovnici uděláte cherubíny na obou koncích jejich. A budou míti cherubínové křídla vztažená svrchu, zastírajíce křídly svými sli­tovnici, a tváři jejich obráceny budou jednoho k druhému, k slitovnici budou tváři cherubínů. Dáš pak slitovnici svrchu na truhlu, a do truhly vložíš svě­dectví, kteréž dám tobě. A tam budu přicházeti k tobě, a s tebou z té slitovnice, z prostředku dvou cherubínů, kteříž jsou nad truhlou svědectví, mluviti o všecko, cožť bych poroučeti chtěl k synům izraelským.“

Slitovnice je ve stánku jediným kusem nábytku, který je zhoto­ven pouze z čistého zlata bez použití jakéhokoli jiného materiálu nebo látky. Svícen je rovněž vyroben z ryzího zlata, ale má ještě knot a olej, který jej činí provozuschopným. Slitovnice s dvěma anděly nezobra­zuje žádnou lidskou bytost, ale zastínění Ducha. O tom budeme mlu­vit později.

TŘETÍ OPONA

Jednou do roka, v den očišťování, kněz vstupoval do svatyně svatých. Třetí opona, zhotovená z modré, purpurové, červené a bílé látky, na níž jsou výšivky cherubínů, odděluje svatyni svatých od svatyně. Opona visí na ČTYŘECH dřevěných slou­pech obložených zlatem. Číslo čtyři mluví o soužení, skrze které vstoupíme do nebeské oblasti. Opona představuje TĚLO. Toto tělo má na sobě hluboká zna­mení Božích rytin. A tak odstranění opony (těla) neboli PROLOMENÍ SE OPONOU je obrazem opětovného vstupu člověka do zahrady Eden. Člověk je sám sobě nepřítelem a sám je hlavní překáž­kou ke vstupu do Božího života.

Lidská tělesná přirozenost neboli přirozenost šelmy nám brání vstoupit na místo s Bohem, které se nazývá Eden. Ale Bůh určil, aby­chom ŠLI DÁL ZA EDEN, až do nesmrtelnosti. Cesta do Boží zahrady byla pro člověka uzavřena che­rubíny s plamenným mečem.

„A tak vyhnal člověka a osadil zahradu Eden cherubíny k východní straně s mečem plamenným blýskajícím se, aby ostříhali cesty k stromu života.“ (Gen 3:24)

OHNIVÝ MEČ

Nemůžeme znovu vstoupit do života a účastnit se nesmrtelnosti, jestliže neprojdeme ohnivým mečem. V Lukáši 12:49–50 řekl Ježíš svým učedníkům:

„Přišel jsem na zem pustit oheň a co si přeji, než aby už hořel?! Mám se ale křtít křtem a jak je mi úzko, dokud se nevykoná!“ (NBK)

Oheň je soužení. Soužení odporuje tělesné přirozenosti. Když se oheň dostane do kontaktu s fyzickou věcí, promění její soudržnost. A tak je oheň neboli soužení nástrojem proměny. Jan Křtitel, který přicházel před Ježíšem, řekl:

„Jistě, já vás křtím vodou k pokání, ale ten, který přichází po mně, je silnější než já. Já nejsem hoden ani nosit jeho obuv. On vás bude křtít Du­chem Svatým a ohněm. Jeho věječka je již v jeho ruce a on vyčistí svůj mlat. Svou pšenici shromáždí do obilnice, ale plevy bude pálit neuhasitelným ohněm.“ (Mat 3:11–12, NBK)

ČTYŘI CHERUBÍNI

Čtyři sloupy u vchodu do svatyně svatých představují čtyři che­rubíny z Ezechiela 1 a 10, Izaiáše 6 a Zjevení 4. Zobrazují lidskou duši, která je ve Zjevení 4 popsána jako „čtvero zvířat“ nebo šelem a ve Zjevení 7:1 jako čtyři andělé smrti a zkázy stojící na čtyřech úhlech (rozích) země (tj. duše).

Abychom mohli znovu vstoupit do Edenu, musíme projít ohněm. Plamenným mečem je Boží Slovo a křtem ohněm člověk vstu­puje do dokonalosti. Všimněte si, že anděl s mečem stál na východní straně zahrady a anděl ze Zjevení 7:2, tj. pátý anděl, přichází rovněž od východu slunce, aby zapečetil svaté. Východ reprezentuje Kristovu mysl.

Mohli bychom znovu vstoupit do Edenu a mít účast na stromu života, jímž je Kristus. Strom života by postupně přeměnil naši přiro­zenost v přirozenost Kristovu, ALE naši duši okupují čtyři šelmy. Člo­věk má ve své mysli přirozenost orla, která unáší jeho myšlenky pryč, daleko od Boha. Ve svých emocích je jako lev, divoká šelma, která pro­spívá díky smrti jiných. Ve své vůli je člověk tvrdohlavý jako vůl (tele). A ve svých touhách je jako člověk. Žádné jiné stvoření netouží tolik jako člo­věk. Člověk je schopen toužit po nebi i po pekle zároveň. Člověk je stvoření tužeb.

Průlom oponou tedy mluví o člověku, který se prolamuje skrze svou vlastní tělesnou přirozenost. Židovským křesťanům Pavel na­psal, že oponou je tělo Ježíše Krista:

„Tou cestou novou a živou, kterouž nám způsobil skrze oponu, to jest tělo své.“ (Žid 10:20)

Ježíš nám připravil cestu, když se prolomil skrze své vlastní tělo, a tak nám ukázal, „jak“ na to. Jak se máme prolomit i my a stát se těmi, kteří VÍTĚZÍ.

OHEŇ JE SOUŽENÍ

Popis tohoto ohně máme zaznamenán v Pavlově učení ve Skut­cích 14:22.

„Posilovali duše učedníků a vyzývali je, aby zůstávali ve víře, a že mu­síme vejít do Božího království skrze mnohá soužení.“ (NBK)

Lidská přirozenost potřebuje být pročišťována rozličnými trápe­ními a souženími, která ji podněcují k tomu, aby do sebe vstřebávala Boží přirozenost, která je v Ježíši Kristu. Vstup za oponu s cherubíny je tedy totéž co vstup do zahrady Eden, v níž je strom života. Zvítězili jsme již nad stromem poznání dobrého a zlého, a tak nám už nehrozí nebezpečí pádu .

Vyzbrojen krví umyvadla z vnějšího nádvoří, ohněm zlatého oltáře ze svatyně a kadidlovým oltářem, s kadidelnicí ve svých rukou kněz vnáší podstatu vnějšího nádvoří i svatyně do svatyně svatých – SKRZE OPONU cherubínů. Opona je poslední překážkou mezi člově­kem a nesmrtelností.

ZA OPONU

„Vezme také plnou kadidlnici uhlí řeřavého s oltáře, kterýž jest před tváří Hospodinovou, a plné obě hrsti své vonných věcí stlučených, a vnese za oponu. A vloží kadidlo to na oheň před Hospodinem, a dým kadění (pálení kadidla) toho přikryje slitov­nici, kteráž jest nad svědectvím, a neumře.“ (Lev 16:12–13)

Slitovnice je místem setkání Boha s člověkem. Proto musí být člověk velice opatrný a dělat vše v souladu s Božími nařízeními, aby obrovská moc Boží záře neublížila jeho tělu.

Obraz slitovnice s dvěma cherubíny mluví o oblasti v Bohu, kde je Bůh sám sobě svědkem (dvě je číslo svědectví). Truhla se slitovnicí, která ji přikrývá, je v lidské oblasti do­konalostí Boží milosti. Zastínění tedy POCHÁZÍ PLNĚ OD BOHA.

STÍN VŠEMOHOUCÍHO

Zastínění je reprezentováno cherubínem z ČISTÉHO ZLATA. Zlato je ryzí přirozenost samého Boha bez čehokoli lidského, která v nás nyní působí po­slední, závěrečný krok dokonalosti. Toto není teo­rie, ale prostá skutečnost, která má v Božím řádu výsadní místo. Pře­čtěme si Lukáše 1:26–38:

„V šestém měsíci pak byl anděl Gabriel poslán od Boha do galilejského města jménem Nazaret k panně zasnoubené muži jménem Josef, z domu Da­vidova. A jméno té panny bylo Marie. A když k ní přišel, řekl: ,Zdravím tě, milostí obdařená, Pán s tebou! Jsi požehnaná mezi ženami!‘ Ale když ho spat­řila, byla z jeho slov rozrušena a přemýšlela, co to bylo za pozdrav. Anděl jí tedy řekl: ,Neboj se, Marie, vždyť jsi u Boha nalezla milost. Hle, počneš v lůnu a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Ten bude veliký a bude nazván Synem Nejvyššího a Pán, náš Bůh, mu dá trůn jeho otce Davida. Bude na­věky kralovat nad domem Jákobovým a jeho království nebude mít konce.‘ Marie však řekla andělu: ,Jak se to stane, když dosud nepoznávám muže?‘ Anděl jí odpověděl: ,Sestoupí na tebe Duch Svatý a zastíní tě moc Nejvyššího; proto také to svaté, co se z tebe narodí, bude nazýváno Syn Boží. A pohleď, tvá příbuzná Alžběta, o které říkali, že je neplodná, ta také počala syna, i ve svém stáří – a je v šestém měsíci, neboť u Boha nebude nemožné žádné slovo.‘ Tehdy Marie řekla: ,Pohleď, jsem služebnice Pána. Ať se mi stane podle tvého slova!‘ A anděl od ní odešel.“ (NBK)

Boží símě nebylo svěřeno andělovi, ačkoli to byl sám Gabriel. Ani mocný Gabriel nebyl hoden vzít Boží símě a vložit je do lůna Marie. Člověku Bůh svěřuje símě SLOVA, ale zasadit vzácné símě PACHOLÍKA (Krista) do lůna církve (neboli duše člověka) je výsad­ním právem pouze Ducha svatého.

„Neboť učiní Hospodin novou věc na zemi: Žena obsáhne muže.“ (Jer 31:22, KJV)

Tato slova o příchodu Ježíše Krista, vyřčená prorokem k odpad­lému Izraeli, k nám nyní mluví o duchovní ženě, církvi, která pojme do sebe samé pacholíka, který se zrodí z porodních bolestí duše Bo­žího lidu. To je obrazem Ducha Božího zastiňujícího církev neboli Tělo Kristovo, v němž je formováno PRVNÍ OVOCE Bohu k nesmrtelnosti na zemi.

V OBLASTI CÍRKVE

V oblasti církve se tato nazývá šestou církví neboli církví zastí­nění. Věříme, že se v této církvi nacházíme právě nyní a že jsme teď zastiňováni přímým přisluhováním Božího Ducha, aby na zemi vzešlo to, o čem všichni svatí a proroci prorokovali. Tato církev je ve Zjevení 12:1–2 popsána jako žena:

„A na nebi se ukázalo veliké znamení: ŽENA oděná sluncem, pod jejíma nohama měsíc a na její hlavě koruna dvanácti hvězd. Byla těhotná a křičela v porodních bolestech a trpěla, aby porodila.“ (NBK)

Všechny ženy, které Bůh použil k vysvobození Izraele, byly ne­plodné. Sára, Abrahamova manželka, jedna z nejpřednějších žen Starého zákona, porodila Izáka, syna zaslíbení. Anna, matka Samuele, byla také neplodná. Když se modlila, Bůh otevřel její lůno a porodila člověka, který nikdy Boha nezklamal a který ve své době zachránil Izrael. Dalším příkladem je manželka Manueho (Sd 13:2n), matka Samsona. Samson byl nejsilnější jednočlennou armádou, která pod pomazáním Páně neprohrála ani jednu bitvu. Největší ze všech těchto neplodných žen je „žena – církev“ (viz Iz 54:1n). Církevní systém ni­kdy nezplodil život, vždycky ze sebe vydával méně než símě, které jako žena – církev přijal. Bůh čeká, až církev porodí pacholíka namísto ženy – systému. „Muž“ (osoba mužského pohlaví) zde představuje toho, kdo život dává, a žena toho, kdo život od muže přijímá. Podrob­něji budeme o pacholíkovi hovořit v následující kapitole.

Je velmi důležité si povšimnout, že cherubíni na slitovnici nejsou totožní se čtyřkřídlými cherubíny v Ezechielovi 1 nebo šestikřídlými ve Zjevení 4, kteří představují lidskou duši. Každý kus nábytku ve stánku obsahuje určitý symbol lidství, s výjimkou jednoho kusu – sli­tovnice. Cherubíni na slitovnici mají jiný význam. Jsou to andělské bytosti, každá s dvěma křídly. Tito cherubíni nemají žádný náznak povahy šelmy, kterou vidíme ve Zjevení 4 a Ezechielovi 1. Cherubíni ve Zjevení 4 a v Ezechielovi 1 jsou popsáni jako „čtyři zvířata“ nebo šelmy. Následující verš popisuje cherubíny na slitovnici.

„Dlouhost křídel těch cherubínů byla na dvaceti loket. Křídlo jedno na pět loket a dotýkalo se stěny domu, a druhé křídlo na pět loket dotýkalo se kří­dla cherubína druhého.“ (2Par 3:11)

Tento verš je nezvratným důkazem, že cherubíni na slitovnici měli každý po dvou křídlech. To znamená, že se liší od ostatních che­rubínů v Písmu a také jejich symbolický význam je jiný. Tento závěr je důležitý i pro ty, kdo prohlašují, že církev pacholíka přivede na svět Tělo Kristovo pod zastíněním služebnosti. Tímto přikrytím neboli zastíněním je DUCH SVATÝ, nikoli služebnost. Myslím, že tuto sku­tečnost nelze zdůraznit lépe.

ZASTÍNĚNÍ

Abychom mohli být naplněni „Boží přirozeností“, musíme jí být nejprve zastíněni. Obraz dvou cherubínů na slitovnici je obrazem Bo­žího zastínění. Píseň Šalomou­nova mluví o lásce mezi Kristem a církví a o konečném aktu zasazení semene života do duše, lůna církve. Toto je Boží řád plození života.

„A vložil som svoje slová do tvojich úst a PRIKRYL som ťa tôňou (stínem) svojej ruky, aby som zasadil nebesia a založil zem a povedal Sionu: Ty si môj ľud.“ (Iz 51:16, Roh)

Poněvadž nebe a země jsou již odedávna založeny, můžeme usuzovat, že tento verš mluví o nebi jako o Božím příbytku v duši člo­věka a o zemi jako o fyzickém člověku, který se, jak říká tento verš, stane nesmrtelným. Zmíněné přikrytí znamená ochranu, zastínění, které nejenže mění lidskou přirozenost, ale chrání člověka během doby, kdy se tato proměna uskutečňuje. Tato myšlenka je potvrzena následujícím veršem Písma.

„A když tudy půjde sláva má, postavím tě v rozsedlině skály, a přikryji tě rukou svou, dokudž nepřejdu.“ (Ex 33:22)

Je to ohromující, že Bůh musel Mojžíše přikrýt, aby jej před se­bou ochránil. Jednoduše řečeno, moc Boží záře byla pro Mojžíšovy oči příliš silná, a tak jej Bůh prostě ukryl ve skále. Zastínění kromě hlav­ního účelu, pro který je Bůh dává, přináší vždy také ochranu.

„Smiluj se nade mnou, ó Bože, smiluj se nade mnou. Neboť v tebe doufá duše má, a v stínu křídel tvých schráním se, až přejde soužení.“ (Ž 57:2)

„Nebo jsi byl hradem chudému, hradem nuznému v úzkosti jeho, úto­čištěm před povodní, zastíněním před horkem, (nebo vzteklost ukrutníků podvrátila by zeď).“ (Iz 25:4)

Zde opět vidíme dvojí účel zastínění. Není pouze skrýší, ale podle výše citovaného verše je zároveň silou chudého (slabého).

„A aj, já jsem s tebou, a ostříhati tě budu, kamžkoli půjdeš, a přivedu tě zase do země této. Nebo neopustím tebe, až i učiním, což jsem mluvil tobě.“ (Gen 28:15)

V 1. Korintským 10:1–2 apoštol Pavel v Duchu svatém píše:

„Nechciť pak, abyste nevěděli, bratří, že otcové naši všickni pod oním OBLAKEM byli, a všickni moře přešli, a všickni v Mojžíše pokřtěni jsou v oblace a v moři.“

V každém věku existuje zastínění a to se musí zjevit v těch, kteří jsou ve své době zastíněni Boží vůlí. I my v této době máme zastínění. Ve srovnání s minulými je největší. Minulá zastínění byla pouhým předobrazem toho, co v nás Bůh ne­chává zrodit v tomto čase a pro celé lidstvo.

„I stalo se, že když se opět sbíral lid proti Mojžíšovi a proti Aronovi, že se ohlédli k stánku úmluvy, a aj, přikryl jej oblak, a ukázala se sláva Hospodi­nova.“ (Num 16:42)

Spolu s oblakem šla sláva Hospodinova. A tady se opět vracíme k obrazu ženy oděné sluncem, s měsícem pod jejíma nohama ze Zje­vení 12.

ŽENA A SLÁVA

Zdá se, že až dosud si různé církve užívaly Boží přízně, Jeho dobré vůle, shovívavosti a tolerance. Ale nyní je čas zastínění, kdy je v nitru církve – ženy formována církev pacholíka. Dostáváme se do období, kdy pro Boha nebude přijatelné nic než Jeho dokonalá vůle.

„A na nebi se ukázalo veliké znamení: žena oděná sluncem, pod jejíma nohama měsíc a na její hlavě koruna dvanácti hvězd.“ (Zj 12:1, NBK)

Žena, o které se zde hovoří, není Marie, Ježíšova matka. Dva­náctá kapitola Zjevení byla napsána o budoucnosti, nikoli o minulosti. Marie byla zastíněna Duchem svatým a porodila Ježíše Krista, Božího syna. Církev je nyní opět zastiňována Duchem svatým, aby se v ní zrodil Kristus. Ne v přirozeném smyslu, jak tomu bylo s Marií, když fyzicky porodila dítě, ale ve smyslu duchovním, kdy místo plodu lůna zplodíme ovoce duše. „Oděná slun­cem“ značí povolaný a vyvolený Boží lid, který dosáhne Boží slávy jako svého přikrytí. Přikrytí není určeno pouze k ochraně, ale je oblečením, které Boží lid denně nosí – tj. Boží spravedlností, která se stává součástí našich zvyklostí. Slunce představuje Krista a měsíc církev. Žena byla oděna sluncem a její podnoží byl měsíc. Význam je jasný. Přivádí nás k verši v Ježíšově modlitbě v Janovi 17:5 a 22.

„A nyní oslaviž ty mne, Otče, u sebe samého touž slávou, kterouž jsem měl u tebe, prvé nežli svět byl. A já slávu, kterouž jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako my jedno jsme.“

Nepotřebujeme ekumenizmus. Boží sláva, kterou máme v sobě, nás činí jedno bez výhrad a strachu z rozdělení.

Obraz slávy, o níž Ježíš mluvil ve své modlitbě, vidíme ve Zje­vení 12. Je to tatáž sláva, která zůstávala nad stánkem na poušti. Tutéž slávu viděl Ezechiel u potoka Chebar a viděl ji také Izaiáš (Iz 1 a 6). Všichni proroci ji viděli a také Pavel ji zahlédl, když byl sražen k zemi na cestě do Damašku. Věřím, že tutéž slávu jsem uviděl také já ve vidění v Greenwich Farm v západním Kingstonu, kdy jsem spatřil stín muže táhnoucí se po moři a po souši, který byl vržen obrovským světlem na obloze. Tehdy jsem uslyšel Boží hlas, jak mi řekl: „Boží sláva přebývá v Jeho lidu.“ Sláva je již dána a církev si ji potře­buje pouze přivlastnit. Boží lid je jediným chrámem na zemi, který Hospo­din považuje za svůj chrám. V Aggeovi 2:8 a 10 je proroctví, které se má teprve naplnit. Nemůže mluvit o přirozeném chrámu, neboť nyní neexistuje žádný, který by Bůh uznával. Tímto chrámem ovšem je chrám lidského těla, v němž Bůh touží přebývat – „chrám ne rukou udělaný“.

„Pohnu, pravím, všemi národy, a touha všech národů přijde, i naplním dům tento slávou, praví Hospodin zástupů. Větší bude sláva domu tohoto po­sledního, než onoho prvního, praví Hospodin zástupů. Nebo na tomto místě způsobím pokoj, praví Hospodin zástupů.“ (upraveno dle KJV)

Tyto verše jsou v souladu s obrazem ve Zjevení 12:1, který je na­plněním Aggeova proroctví. Žena, církev nebude nakonec oděna svou vlastní spravedlností, ale BOŽÍ SLÁVOU.

„Na její hlavě koruna dvanácti hvězd.“

Ve Zjevení 22:16b o sobě Ježíš prohlašuje:

„Já jsem ten kořen a rod Davidův, jasná a jitřní hvězda.“ (NBK)

Shoduje se to se skutečností, že Bůh je světlo. Boží syn je HVĚZDA a všichni ostatní Boží synové jsou světla rozdílného jasu. Ve Zjevení 2:26–28 čteme:

„Kdo vítězí a zachovává mé skutky až do konce, tomu dám moc nad ná­rody. A bude je pást železným prutem a budou rozbíjeny jako hliněné nádobí – jak jsem to i já přijal od svého Otce – a DÁM MU JITŘNÍ HVĚZDU.“ (NBK)

Výraz „jitřní hvězda“ má zvláštní význam. „Dám mu jitřní hvěz-du“ znamená postavení veliké cti a pocty u Otce.

Neznamená však pouze postavení u Otce, ale ukazuje na samu přirozenost Otce, přirozenost SVĚTLA.

„Bůh jest světlo, a tmy v něm nižádné není.“ (1Jan 1:5b)

Vnější projev světla na ženě ve Zjevení 12 poukazuje na to, že je součástí SYNŮ SVĚTLA (Božích synů).

TATO ŽENA JE SKUTEČNOU A OPRAVDOVOU MANŽEL­KOU KRISTOVOU. Proto má na hlavě DVANÁCT HVĚZD jako ko­runu, šaty jako slunce a pod nohama měsíc jako podnož či základ. Všechno kolem ní je ze světla.

DVANÁCT HVĚZD

Koruna dvanácti hvězd je obrazem plnosti a vrcholu autority, moci a života církve. Koruna představuje KRÁLOVSKOU MOC. Více než jakýkoli jiný symbol činí ženu KRÁLOVNOU a muže KRÁLEM. Koruna symbolizuje vstup do řádu světla, a to vstup na jeho nejvyšší pozici – být MANŽELKOU KRÁLE SVĚTLA. Žádná církev se doposud na toto místo nedostala. Totéž je v Písmu v Matoušovi 25 po­psáno jako PĚT MOUDRÝCH PANEN, kterým bylo dovoleno stát se manželkou ŽENICHA. V Písni Šalomounově 6:13 je tato manželka popsána jako Sulamitská.

„Navrať se, navrať, ó Sulamitská, navrať se, navrať, ať na tě patříme. Co uzříte na Sulamitské? Je jako zástup dvou armád.“ (KJV)

Zde máme další obraz ženy světla:

„Která jest to, kterouž viděti jako dennici, krásná jako měsíc, čistá jako slunce, hrozná jako vojsko s praporci?“ (Pís 6:9)

Význam těchto veršů nás pozvedá z přirozené oblasti do du­chovní. Nikdo by nemohl psát o lásce k přirozené ženě a říkat o ní, že je jako dvě armády. Jako dvě armády je však církev, neboť existuje du­chovní armáda, která jí bojuje po boku, napomáhá jí a podporuje ji.

Ježíš kázal, že On je to SVĚTLO.

„Tedy Ježíš opět jim mluvil, řka: Já jsem SVĚTLO světa. Kdož mne ná­sleduje, nebude choditi v temnostech, ale bude míti světlo života.“ (Jan 8:12)

O církvi však Ježíš mluví také jako o světle.

„Vy jste SVĚTLO světa. Nemůžeť město na hoře ležící skryto býti. Aniž rozsvěcují svíce (lampy) a stavějí ji pod kbelec, ale na svícen (stojan), i svítí všechněm, kteříž jsou v domě. Tak svěť světlo vaše před lidmi, ať vidí skutky vaše dobré, a slaví Otce vašeho, kterýž jest v nebesích.“ (Mat 5:14–16)

Písmo zaznamenává, že světlo vzešlo z temnoty:

„Tma byla nad propastí … I řekl Bůh: Buď světlo! I bylo světlo.“ (Gen 1:2–3)

Podobně Bůh z temnoty člověka vytváří světlo, totiž sebe sa­mého uvnitř nás. Temnota je oddělována od světla …, nejprve temnota, pak světlo; nejprve večer, pak jitro (viz Gen 1:19). Jitro přichází nako­nec. Temnota, ať je kdekoliv, je sama o sobě příslibem svítání. Nechť má každý NADĚJI v této pravdě. Boží řád dává vzejít světlu zprostřed temnoty. Pro Syny SVĚTLA temnota není zoufalstvím, ale příslibem, že po ní nastupuje světlo. Stejným způsobem musí každá negativní věc, která proti nám povstává, nakonec uvolnit cestu tomu, co oslavuje Boha. Soužení je předchůdcem vítězství!

MĚSÍC POD NOHAMA

Měsíc vždy představuje církev, která přijímá světlo od slunce a odráží ho. Žena s měsícem pod svýma nohama značí, že řád pouhého odrážení světla (ve smyslu napodobování pravdy) končí a je nahrazo­ván novým vztahem s Kristem. Žena, církev se dostává do vyšší oblasti odrážení světla, kde je sluncem přímo oděna. To mluví o Božím konečném kroku, kterým Bůh sám sebe na zemi reprodukuje.

To, že je zastíněná sluncem (svým manželem), znamená, že je těhotná. Podobnost jde dál. Žena rodí pacholíka. Již ne nějaký další církevní systém, představující duševnost a neschopnost vydat símě života, ALE církev mužského pohlaví, která světu přinese SVĚTLO a život. O tom více v příští kapitole.

SVATBA

„Radujme se, a veselme se, a chválu vzdejme jemu. Neboť přišla svatba Beránkova, a manželka jeho připravila se. I řekl mi: Piš: Blahoslavení, kteříž jsou k večeři svatby Beránkovy povoláni. A řekl mi: Tato slova Boží jsou pravá.“ (Zj 19:7.9)

Beránkova svatební hostina nebo večeře nebude v nebi, kdesi na vzdálené galaxii, ale probíhá právě tady a NYNÍ. Tato myšlenka je biblická a my ji nyní dokážeme.

„Ježíš k nim pak znovu mluvil v podobenstvích a řekl: ,Nebeské králov­ství je podobné králi, který svému synu vystrojil svatbu. Poslal své služeb­níky, aby svolali na svatbu ty, kdo byli pozváni, ale oni nechtěli přijít. Poslal tedy znovu jiné služebníky a řekl jim: Povězte pozvaným: Hle, připravil jsem pro vás svou hostinu. Moji býci a můj vykrmený dobytek jsou zabiti a všechno je připraveno; pojďte na svatbu! Oni však na to nedbali a odešli jeden na svůj statek a jiný za svým obchodem. Ostatní se pak chopili jeho služeb­níků, potupili je a zabili. Když to král uslyšel, rozhněval se, poslal svá vojska a ty vrahy zahubil a jejich město spálil. Tehdy řekl svým služebníkům: Svatba je sice připravena, ale ti, kdo byli pozváni, nebyli hodni. Proto jděte na nároží, a kohokoli najdete, zvěte na svatbu. A ti služebníci vyšli na ulice a shromáž­dili všechny, které našli – zlé i dobré, a tak se svatební místnost naplnila hodovníky. Tehdy vešel král, aby se podíval na hosty, a uviděl tam člověka, který nebyl oblečen do svatebního roucha. Řekl mu: Příteli, jak jsi sem vešel bez svatebního roucha? A on oněměl. Král tedy řekl služebníkům: Svažte mu nohy a ruce, vezměte ho a uvrhněte do té zevnější tmy! Tam bude pláč a skří­pění zubů. Je totiž mnoho povolaných, ale málo vyvolených.‘“ (Mat 22:1–14, NBK)

Podobenství hovoří o svatební hostině a podvodníkovi, který se na ni dostal. POKUD BY TATO SVATEBNÍ HOSTINA BYLA V NEBI (v neviditelných oblas­tech Božích), pak by se tam tento člověk vůbec nemohl dostat. Vidíme tedy, že toto podobenství zobrazuje hostinu, která probíhá přímo zde na zemi. V této době Bůh volá svůj lid, aby se stal nevěstou Kristovou. Aby mohl vzniknout život, je zapotřebí muže a ženy. K tomu, aby bylo zrozeno símě, je zapotřebí KRISTA JAKO MUŽE a církve jako ženy. Bůh na zemi plodí símě téhož druhu jako Ježíš Kristus. Abychom dotáhli celou analogii do konce: muž si musí vzít ženu, což je vztah mezi námi a Kristem, a výsledkem tohoto spo­jení je dokonalý člověk, Boží synové. Svatební hostina je tedy něco no­vého, co se dnes děje na zemi. Na hostině Bůh, Duch svatý, zastiňuje vyvolené (povolané z povolaných) a do jejich duší ZASAZUJE SÍMĚ SVÉ VLASTNÍ BOŽSKÉ PŘIROZENOSTI, která je Božím zaslíbením (viz 2Pt 1:4). Člověk, který byl z hostiny vyhozen, představuje ty, kteří obdrželi Slovo, Ducha svatého a vše, co přijali ostatní, ale v jejich ži­votech to nevypůsobilo to, co mělo – přirozenost spravedlnosti.

Ti, kteří přišli na svatbu dveřmi, dostali zdarma svatební šat. Člověk, který neměl svatební roucho, nevstoupil dveřmi, ale přišel jako zloděj, pravděpodobně oknem.

Dveře jsou Kristus. Jak již bylo ukázáno, člověk, který chce vstoupit do Krista, musí zemřít hříchu a svému já, což jsou dvě zvěsti vnějšího nádvoří. Když se to stane, služebníci Krále (Duch svatý) ve­křtí tohoto člověka do Těla Kristova. Někdo se možná zeptá: může někdo vstoupit do zkušeností svatyně neboli Těla Kristova, aniž by byl pokřtěn v Duchu svatém? Odpověď je jednoduchá a jasná. Do zkuše­ností svatyně člověk vstupuje předtím, než vstoupí do svatyně samé. Například mnozí z nás jsme byli pokřtěni v Duchu svatém dříve, než jsme věděli, kdo je. Nebo se účastníme Boží slávy v oblastech, do nichž ještě nepatříme. Jak jinak bychom mohli být vyzdviženi do slávy, o které nic nevíme? Nicméně, právě to je někdy pro mnohé křes­ťany kámen úrazu, když si o sobě myslí více, než čím skutečně jsou.

Některým z nás byly dány dary Ducha a my je omylem poklá­dáme za svou spravedlnost. V Božím lidu je to velmi častý blud. Pro­střednictvím muže nebo ženy se projevuje dar a zástupy je vychvalují a mluví o nich jako o velkých a mocných.