PRVNÍ DEN symbolizuje prvních tisíc let. Bůh učinil rozdíl mezi světlem a temnotou. To symbolicky znamená, že od samého začátku bude Bůh činit rozdíl mezi dobrým a zlým. Bible nám dává příklad, když Bůh žádá od Kaina a Ábela oběť. Kain přináší plodiny pole (země), kdežto Ábel přináší beránka. Tak nám Bůh ukazuje rozdíl mezi působením zlého srdce a dobrého srdce. Kdekoli se ukáže světlo, zjevuje se i tma.

V období prvního dne, tedy prvního tisíce let, dává Bůh povstat Enochovi, který žil 365 let a chodil s Bohem v tak úzkém vztahu, že si ho Bůh vzal k sobě. Židům 11:5 říká, že se to stalo vírou. Jeho roky na zemi se rovnaly počtu dnů jednoho slunečního roku. Tento člověk vy­značil konec prvního dne (tisíce let), když byl vyzdvižen do nebe, aniž uviděl smrt.

DRUHÝ DEN – druhých tisíc let. Ve druhém tisíciletí byla stvo­řena souš, aby Bůh mohl dát vyrůst stromům, které symbolicky mluví o Božích synech. Ti jsou rodem odděleným od synů země.

Bylo zakončeno Noem, jehož spravedlnost zpečetila osud ostat­ních obyvatel světa, kteří by ho byli zničili, kdyby nebyli sami zničeni potopou. Zlo předběhlo spravedl­nost natolik, že Bůh musel zasáhnout a zarazit ho. V Božím plánu tak první dva tisíce let představují vnější nádvoří stánku, jehož údělem je zničení. Více o tom pojednáme dále v knize.

TŘETÍ DEN – třetí tisíciletí. Třetí den Bůh stvořil stromy plodící ovoce a zelenou vegetaci. To znamená, že během třetího tisíciletí Bůh přivádí muže zbožného charakteru, kteří zjevují Boží ovoce. V tomto věku se zro­dili někteří z nejmocnějších mužů Bible.

Sem byl mocný muž, o kterém si některé autority myslí, že by mohl být Herkulem z řecké mytologie. Sem je samozřejmě otcem se­mitských národů, z nichž pochází Izrael, vyvolený Boží lid. V Písmu se o něm mnoho nemluví, ale je velmi významný, když uvážíme, že je otcem Hebera, z něhož pocházejí Židé. Má se za to, že Sem, aby pře­mohl Nimrodovu nepravost, vedl spravedlivý lid k desetidennímu postu, což vyústilo v Nimrodovu smrt.

V tomto období pak také přichází Abraham, otec věřících (věrných), Boží přítel. Abraham, muž „zasazený“ Bohem, přinesl TŘETÍHO DNE hojné ovoce. V tomto věku povstal také Izák, Jákob, Jozef, Mojžíš, Jozue, David atd.

ČTVRTÝ DEN – čtvrté tisíciletí. Čtvrtý den Bůh stvořil slunce, měsíc a hvězdy. Slunce symbolizuje Ježíše Krista, měsíc církev a hvězdy Boží syny.

Ježíš se narodil v období zákona na konci čtvrtého tisíciletí a žil třicet let pod zákonem, než svým vzkříšením uvedl věk milosti. Zrodila se také církev a Bůh započal proces plození synů podle své přiro­zenosti.

Na začátku PÁTÉHO DNE – pátého tisíciletí, byl Ježíš vzkříšen, přivedl VĚČNÝ ŽIVOT a triumfoval nad smrtí, když nám darem dal nesmrtelnost. V Genesis stvořil Bůh tento den živé tvory. Symbolicky to znamená, že na světlo bude přiveden život a nesmrtelnost skrze Ježíše Krista. A to se stalo (2Tim 1:10).

ŠESTÝ DEN – šesté tisíciletí. Bůh nejprve stvořil zvěř (šelmu) a pak učinil člověka, který měl panovat nad šelmou a nad celým stvo-ře­ním. Slovo „šelma“ v Písmu mluví o člověku, jemuž chybí základní lidská funkce. Bůh učinil člověka podle svého vlastního obrazu a stvořil ho podle své podoby. To znamená, že člověk měl ve svých přiroze­ných vlastnostech (zrak, čich, sluch, atd.) vypadat jako Bůh, a byl stvořen tak, aby byl JAKO Bůh po svém úplném dokončení. Bůh ho samozřejmě viděl úpl­ného a dokonalého ještě předtím, než byl stvo­řen. Člověk měl proto fungovat jako duše, která má ducha a žije v těle. Když člověk uzavře svého ducha, který je jeho jediným prostředkem, jak se dostat k Bohu, stává se pak duší a tělem pod vedením zlých duchů – stává se šelmou. Šelma je tedy zlý duch v člověku a bude se projevovat v bezbožném systému vlády, který už nebude lidský, ale naprosto démonský a pekelný.

Čas dokončení stvoření tohoto člověka musí tedy nastat šestého dne, tj. v šestém tisíciletí, které začalo s úsvitem druhého tisíciletí po Kristu. Podle našeho kalendáře, který není správný, ale můžeme jej k tomuto účelu použít, je nyní rok 1995. To znamená, že se nacházíme v podvečer šestého dne (šestého tisíciletí). Do konce šestého dne by zbývalo pět let. Prosím vás, abyste to nepočítali, protože, jak jsem již uvedl, náš kalendář je chybný. Když dojde na tak malá čísla, jako je pět let, znamenalo by to, že téměř jsme nebo již jsme v roce 2000, ačkoli si myslíme, že nám zbývá více času. Možná bych měl být v této otázce konkrétnější:

Kalendář, který nyní máme, se nazývá církevní nebo gregorián­ský kalendář a byl zaveden papežem Řehořem XIII. v dubnu roku 1582, čímž se zrušil starý juliánský kalendář.

Člověk sváděl nekonečné boje s časem a jeho počítáním již od samého začátku. Bůh v Genesis 1:14;16 prohlásil: „Opět řekl Bůh: Buďte světla na obloze nebeské, aby oddělovala den od noci, a byla na znamení a rozměření časů, dnů a let. I učinil Bůh dvě světla veliká, světlo větší, aby správu drželo nade dnem, a světlo menší, aby správu drželo nad nocí, též i hvězdy.“

Slovo kalendář pochází z latinského „kalendae“, což byla me­toda rozdělení času na úseky používané v občanském životě: hodiny, dny, týdny, měsíce a roky. Země oběhne kolem Slunce po vejcovité, ekliptické dráze jednou za 365 dnů, 5 hodin, 48 minut a 46 sekund. To nazýváme astronomickým rokem. Občanský rok se liší mezi různými národy podle toho, jak mají rozložené různé události a kdy svůj rok začínají. Největší problémy nastávají, když se lidé snaží uvést do sou­ladu solární a lunární období. Měsíce se počítají podle Měsíce (tělesa), jehož synodická otáčka trvá dvacet devět a půl dne. Když toto číslo vynásobíme dvanácti měsíci, vyjde nám pouze 354 dnů, takže nám chybí přibližně jedenáct a čtvrt dne. Lunární metodou tedy k rozšíře­nému počtu dní v roce dojít nelze.

Musíme se smířit s tím, že Bůh, velký architekt, stvořil tuto situ­aci záměrně a zjevně nám dal rébus, abychom nemohli najít chybějící roky, které se ztratily během generací učenců. Naše týdny, měsíce a roky počítáme na dny, a každý rok zůstane část dne nezapočítaná. Snažíme se to napravit tzv. přestupným rokem (každý čtvrtý rok), přesto nám zlomek dne zůstává nezapočítaný. Podívejme se na dva verše Písma, které se, jak se zdá, tomuto problému věnují:

„A bude vravieť slová proti Najvyššiemu a unaví svätých Najvyšších a BUDE POMÝŠLAŤ NA TO, ŽE ZMENÍ ČASY A ZÁKON. A budú vydaní do jeho ruky až do času a čias a do polovice času.“ (Dan 7:25, Roh)

Vidíme, že v poslední době přijde člověk se svým systémem a bude se snažit změnit časy a zákony, které Bůh ustanovil. Všimněte si, že Písmo říká, že na to bude „pomýšlet“, což znamená, že se lidským usilováním nezmění vlastně vůbec nic.

„(Bůh) sám všecko činí ušlechtile časem svým, nýbrž i žádost světa dal v srdce jejich, aby nestihal (doslova nevystihnul, nevypátral) člověk díla toho, kteréž dělá Bůh, ani počátku ani konce.“ (Kaz 3:11)

Výše citovaný verš nám říká, že do lidského myšlení byl umístěn blok, který člověku brání, aby zjistil, co Bůh na zemi koná. Tělesná, přirozená mysl nemá žádnou možnost rozluštit, kde se přesně v čase nacházíme. Tím blokem by docela dobře mohl být ohnivý meč, který Bůh postavil v zahradě Eden, aby zabránil člověku vrátit se tam, kde by si mohl vzít ze stromu života a dál přitom zůstávat v hříchu (Gen 3:24).

Všechny evropské národy si vypůjčily římský (gregoriánský) kalendář. Za času Julia Césara došlo k tříměsíčnímu rozdílu mezi občanským a astronomickým bodem rovnodennosti, což posunulo zimní měsíce do podzimních měsíců a podzimní do letních. To bylo velice matoucí, a tak Julius César úplně zrušil užívání lunárního roku a řídil občanský rok pouze podle slunce. Byl to on, který s pomocí Sosigena sestavil náš rok mající 365 a čtvrt dne a po každých třech le­tech 366 dnů (přestupný rok, nebo latinsky „bis–sexto calendas“). Tedy 46 let před narozením Krista a 708 let po založení města Říma začal 1. ledna první rok počítaný podle juliánského kalendáře.

Nyní se dostáváme ke skutečnému jádru problému, o kterém Daniel (Dan 7:25) mluvil. Juliánova metoda vkládání času do kalen­dářního roku by se byla mohla uchytit. Přesto však byl každý rok delší o jedenáct minut a čtrnáct sekund, což je chyba jednoho dne za 128 let. V průběhu několika staletí se bod rovnodennosti posunul na začátek roku.

Papež Řehoř XIII., ve snaze opravit Julia Césara a dát rovnoden­nost na její správné místo (neboť slunce, Boží hodiny, nebdí nad naším kalendářem), nařídil, aby deset dnů bylo z kalendáře vypuštěno, a po­něvadž chyba v juliánském kalendáři v ten čas činila tři dny za každých čtyři sta let, nařídil, aby byly vynechány Césarovy vložené dny na každých sto let, s výjimkou těch, které se objevovaly každý čtyřstý rok.

Učenci a vědci se přeli a stále se přou o chyby v současném gre­goriánském kalendáři, ale k žádným opravám nedošlo. Odhaduje se, že kalendář má chybu čtyř až sedmi let. Kdybychom přijali to první číslo, čtyři roky, pak by dnes nebyl rok 1995, ale 1999.