Truhla smlouvy byla také zapečetěna, nikoli však vodovzdornou smolou, ale ZLATEM. Zlato je pročišťováno ohněm, který jej nezničí. Když Noe vyšel z korábu, Bůh mu ukázal duhu na znamení toho, že země již nebude zničena vodou, nýbrž ohněm. Slovo země zde zna­mená lidstvo, neboť ačkoli země byla potopou zničena, pevnina zů­stala zachována.

Truhla samozřejmě reprezentuje POSLEDNÍ CÍRKEV, která se zrodí na zemi. Je to církev, jež vychází z šesté církve, církve zastínění. Tato poslední církev je nazývána církví pacholíka.

UVNITŘ TRUHLY

V truhle bylo „svědectví“, které Bůh dal Mojžíšovi, tedy Desa­tero, deset přikázání. Desatero představuje Boží řád, který Bůh zasa­zuje a vštěpuje do srdcí svého lidu. Boží zá­kon je psán do přirozenosti člověka, aby mu již nebylo třeba říkat, co má dělat. Budeme mít přiro­zenost Toho, který v nás působí.

ZLATÝ DŽBÁN S MANOU

V truhle byly dále dva živé zázraky. Byl to džbán s manou, která nikdy neztvrdla, jako vzorek jídla, jímž Bůh děti Izraele sytil ČTYŘI­CET LET, a suchá Áronova hůl, která přes noc vykvetla a přinesla ovoce.

„Áronovi pak Mojžíš řekl: ,Vezmi džbán, naplň jej omerem many a postav jej před Hospodina, ať je to uchováno pro všechna vaše pokolení.‘“ (Ex 16:33, NBK)

Mana představuje Kristův život, energii, výživu, kterou budeme v Duchu přijímat, abychom na zemi mohli činit skutky v potřebné moci. Žalm 78:25 manu nazývá andělskou potravou: „Člověk jedl pokrm andělů.“ (KJV)

Zjevení 2:17b ji nazývá „skrytou manou“.

„Tomu, kdož vítězí, dám jísti tu mannu skrytou.“

Mana představuje energii Ducha. Naše oblast je okrádána o veš­kerou energii potřebnou k rozdávání života, jímž nás Bůh obdařil. Mezi námi není nikdo, kdo by byl spokojen s mocí, kterou nyní k vy­svobození lidstva má. Mezi tím, co říká naše Bible, a tím, čeho dosa­hujeme, je stále obrovský rozdíl.

ZASLÍBENÍ

Právě citovaný verš ze Zjevení 2:17 nám dává naději. Je to zaslí­bení moci, zaslíbení pokrmu, který nám dodává energii a uschopňuje pacholíka k tomu, aby mohl pást národy železnou holí pastýře.

KDO JE TO PACHOLÍK?

Abychom mohli porozumět, co či kdo je pacholík, musíme jít nejprve do Písem a prozkoumat, co se o něm píše. Co se v Písmu píše o jeho díle, o jeho údělu atp. Nejdříve se podíváme na některé předob­razy pacholíka. Z nich pak zjistíme, co má v posledních dnech vyko­nat. Pacholíkem se nazývá proto, že Bůh činí svůj lid jedno, s jednou HLAVOU, jíž je KRISTUS. Z následujícího seznamu můžeme vyčíst, že pacholík je tělo mnoha údů. Bůh vidí toto společenství muže, jak při­chází v posledních dnech a osvobozuje zemi z pohanské nadvlády. Pacholík bude ná­sledovat Ježíše Krista ve službě v těle z masa a krve a pak Jej bude následovat ve smrti a vzkříšení.

Předobrazy pacholíka a jejich výskyt v Písmu:

1. Samson – Soudců 13–16;
2. Gedeonova armáda tří set mužů – Soudců 6–8;
3. Ezechielova armáda suchých kostí – Ezechiel 37;
4. Eliáš – 1. Královská 17, 2. Královská 2;
5. Elizeus – 2. Královská 2–13;
6. Joelova armáda – Joel 2;
7. Pacholík – Zjevení 12:5;
8. 144 000 – Zjevení 7 a 14;
9. Mojžíš – Exodus;
10. Jozue – kniha Jozue;
11. Sion – 2. Samuelova 5:7; Duchovní Sion, který se vztahuje na vyvolené Boží – lid z lidu – Izaiáš 4:5, 51:16 a další;
12. Prvotiny – Zjevení 14:4;
13. Vítězové – Zjevení 3:12;
14. Enoch – Židům 11:5;
15. Melchisedech – Židům 7:1;
16. Vyvolení – Izaiáš 42:1, 65:9 a 22, Matouš 24:22, Koloským 3:12;
17. Dva svědkové – Zjevení 11:3;
18. Kámen utržený ze skály – Daniel 2:44–45;
19. Jeho rámě – nárameník – Exodus 28:6–7; Ramena kněží, kde byly umístěny ka­meny – Leviticus 7:32; Pravé rameno (plec) býčka a konečně rameno Těla Kristova – Izaiáš 9:6;
20. Svatí Nejvyššího – Daniel 7:18;27: „Ale kráľovstvo dostanú svätí Najvyšších, a držať budú kráľovstvo až na veky a až na veky vekov. A kráľovstvo, panstvo a veličenstvo kráľovstiev pod všetkými nebe­sami bude dané ľudu svätých Najvyšších. Jeho kráľovstvo je več­ným kráľovstvom, a všetky panstvá budú jemu slúžiť a poslúchať ho.“ (Roh)
21. Vysvoboditelé – Abdiáš 21;
22. Panny, panicové – Matouš 25:1 a Zjevení 14:4.

PROROKOVO VIDĚNÍ

Proroci viděli společenství lidí stojících jako jeden muž, které v posledních dnech vychází vysvobodit celé stvoření. Izaiáš proroko­val:

„Jako těhotná, blížíc se ku porodu, svírá se, křičí v bolestech svých, tak jsme byli před tváří tvou, Hospodine. Počali jsme, svírali jsme se, jako bychom rodili vítr: však JSME ŽÁDNÉHO VYSVOBOZENÍ NEZPŮSOBILI ZEMI, aniž padli obyvatelé okršlku zemského. Oživouť mrtví tvoji, těla mrtvá má vstanou. Prociťte a prozpěvujte, obyvatelé prachu. Nebo rosa tvá jako rosa na bylinách, ale bezbožné k zemi zporážíš. Ej lide můj, vejdi do po­kojů svých, a zavři dvéře své za sebou. Schovej se na maličkou chvilku, dokudž nepřejde hněv. Nebo aj, Hospodin béře se z místa svého, aby navštívil nepravost na obyvatelích země, a odkryje země zbité své, a nebude přikrývati více zmordovaných svých.“ (Iz 26:17–21)

V těchto verších se Bůh zmiňuje o těhotné ženě (jako i ve Zjevení 12). Narození jejího dítěte má přinést zemi vysvobození. Bezbožní obyvatelé země zahynou a pak nastane vzkříšení k nesmrtelnému ži­votu. Dále se zde hovoří o nadpřirozené ochraně Božího lidu v době HNĚVU. Další verš čteme v Izaiáši 66:7–8:

„Prvé než pracovala ku porodu, porodila. Prvé než přišla na ni bolest, porodila pacholátko. Kdo slýchal co takového? Kdo vídal co podobného? Zdaliž může způsobeno býti, aby země zplodila lid dne jednoho? Zdaliž zplozen bývá národ pojednou? Ale Sion jen počal pracovati ku porodu, a porodil syny své.“

Zde je opět použita analogie pacholíka jako vysvoboditele.

Když Ježíš mluvil ke svým učedníkům, připodobnil je k ženě v porodních bolestech, jak rodí pacholíka.

„Žena, když rodí, zámutek má, nebo přišla hodina její. Ale když porodí děťátko, již nepamatuje na ssoužení, pro radost, proto že se narodil člověk na svět.“ (Jan 16:21)

Porodní bolesti apoštolů mají zplodit církev, která bude plodit, dokud na světlo světa nevyjde poslední církev. To je událost, na kte­rou čekají nebesa i země.

Někteří bibličtí studenti mají za to, že poselství o pacholíkovi je poselství o prvním příchodu Ježíše Krista. Ale tak tomu zcela určitě není, jak dokazuje Písmo:

„Zjevení Ježíše Krista, kteréž dal jemu Bůh, aby ukázal služebníkům svým, které věci měly by se díti brzo, on pak zjevil, poslav je skrze anděla svého služebníku svému Janovi.“ (Zj 1:1)

Tento verš ukazuje, že kniha Zjevení byla napsána o věcech bu­doucích, nikoli o věcech minulých. V historii existovaly situace, které ukazovaly na budoucí události života církve. Proto musí existovat i jistá souvztažnost mezi věcmi, které se staly v životě Ježíše, Krista, a mezi věcmi, které nastanou v životech Božích synů, když Kristus po­vstane v lidech. Je to tentýž Kristus, který byl v Ježíši a který nyní povstává UVNITŘ CÍRKVE. Bude se projevovat stejně.

ŽENA ODĚNÁ SLUNCEM

O ženě ze Zjevení 12 existuje mnoho dohadů, avšak není po­chyb, že je to církev zvláštní doby, a ne Marie, Ježíšova matka. Kniha Zjevení je zjevením Ježíše Krista. Představuje věci budoucí, ne věci minulé.

„A na nebi se ukázalo veliké znamení: žena oděná sluncem, pod jejíma nohama měsíc a na její hlavě koruna dvanácti hvězd.“ (Zj 12:1, NBK)

Verš se musí vztahovat na jiné nebe než neviditelné oblasti Božího pří­bytku. V tomto nebi byl totiž i sedmihlavý drak (verš 3). V pátém verši čteme, že žena v nebi porodila pacholíka, který byl vyzdvižen do jiného nebe, k trůnu. Pacholík tedy přešel z jednoho nebe do druhého.

Třetí verš popisuje stejné nebe takto:

„Tehdy se na nebi ukázalo jiné znamení: hle, veliký rudý drak se sedmi hlavami a deseti rohy, a na těch hlavách sedm korun.“ (NBK)

VÍME, ŽE SATAN JIŽ BYL Z NEBE SVRŽEN. Proto nebe, o němž je řeč zde, je místo, kam má satan dosud přístup. Nebe je celá lidská oblast, v níž se Bůh připravuje přebývat. Je třeba, aby bylo jasno, že drak zde představuje satana. SEDM HLAV a deset rohů je symbolem rafinované a lstivé JEDNOTY JEDNÉ SVĚTOVÉ VLÁDY, ĎÁBLA A JEDNÉ SVĚTOVÉ CÍRKVE.

Ještě se tím budeme zabývat, ale vraťme se k ženě. TATO ŽENA, církev, byla vyzdvižena z oblastí ZEMĚ do oblasti NEBE. To nezna­mená, že byla fyzicky pře­nesena. Celá kniha Zjevení je napsána du­chovním jazykem a my musíme být v Božím Duchu, abychom jí poro­zuměli. Obraz ukazuje ženu, církev, která byla vy­zdvižena do oblasti, kde není závislá na přirozených věcech, ale je naprosto závislá na věcech duchovních. Takový byl ve svůj čas například Mojžíš – zatímco žil zde na zemi, chodil v jiné a vyšší oblasti. Jozue, Eliáš, Enoch a JEŽÍŠ KRISTUS, Boží syn – ti všichni v této oblasti chodili také. Ježíš tedy přivádí na svět celou církev lidí, kteří budou chodit a žít ve vyšší ob­lasti Ducha.

ODĚNÁ SLUNCEM

Oděná sluncem znamená, že církev je přikryta Boží slávou. Jejím šatem je spravedl­nost a přikrytí. Je přikryta sluncem, které je obrazem samého Boha. Není přikryta vodou nebo jinými slovy oblakem (jako Mojžíš na poušti), ALE OHNĚM, sluncem. Za totéž se modlil Ježíš (Jan 17:5;22) a zároveň nám to zaslíbil.

Verš 5: „A nyní oslaviž ty mne, Otče, u sebe samého touž slávou, kte­rouž jsem měl u tebe, prvé nežli svět byl.“

Verš 22: „A já slávu, kterouž jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako my jedno jsme.“

V každém případě bude pravý Boží lid ze sebe vy­zařovat SLÁVU ŽIVÉHO BOHA. Bůh bude zjeven na zemi před zraky lidí i andělů.

MĚSÍC POD JEJÍMA NOHAMA

V tomto verši měsíc představuje CÍRKEV STARÉHO ŘÁDU. Církevní aktivity se Bohu nikdy plně nezalíbily. Bohu se nikdy plně nezalíbil nějaký typ církve. Za našimi metodami řízení církví ve jménu Páně byly dobré a chvályhodné záměry, ale nikdy nebyly BOŽÍ DOKONALOU VŮLÍ. Apoštol Pavel říká ve Filipským 3:12b:

„Snažně běžím, zda bych i uchvátiti mohl, načež (k čemuž) i uchvácen jsem od Krista Ježíše.“

Ve starém řádu Bůh ještě dopouštěl, aby člověk s církví zacházel jako se svým zbožím a aby z poslušnosti Boha získával bohatství. Ale věk pohrávání si s Božími věcmi skončil. Bůh dává na zemi POVSTAT TĚLU S HLAVOU ZVANOU KRIS­TUS. Kristus začíná být viditelný skrze svůj lid. Na zemi jsou dnes lidé, kteří to rozpoznávají a ochotně se vzdávají své vlády nad církví a poddávají se TĚLU KRISTOVU. Apoštol Pavel to také viděl. Když ztratil vliv nad církvemi v Asii, které zformoval, píše korintské církvi a oznamuje jí, že ji zasnubuje Kristu a že nemá žádného jiného manžela.

„Žárlím na vás Boží žárlivostí, neboť jsem vás zasnoubil jednomu muži, abych vás jako neposkvrněnou pannu představil Kristu.“ (2Kor 11:2, NBK)

V tomto verši a v několika dalších je Kristus popisován jako manžel církve. Manžel se o svou ženu stará, chrání ji, přikrývá ji a dává jí své símě. MUSÍME SE PODÍVAT PRAVDĚ DO TVÁŘE. Símě služebníků nikdy nestačilo na to, aby byl na zem přiveden NESMR­TELNÝ ŽIVOT. To je starý řád. Nyní služebník představuje nevěstu jejímu PRAVÉMU MANŽELOVI. Již se přestává snažit zplodit církev muže ze sebe samého. Kdykoli se o to pokoušíme, plodíme zase jiný církevní systém, stejně špatný, z jakého jsme vyšli. Starý řád končí a na scéně se objevuje nové TĚLO SLUŽEBNOSTI. Lidé se opět snaží podvést nevěstu a vzít si ji pro sebe, ale BŮH JE ODSTRAŇUJE Z CESTY. Ujistěme se, zda se dnes pohybujeme v Božím řádu.

Stará církev je pod nohama nové, neboť sláva nové je větší než sláva té minulé. Starý systém je nicméně základem, na kterém stojí nový. „Pod jejíma nohama“ znamená být pod ní, být níže. A tak tomu je.

NA JEJÍ HLAVĚ KORUNA DVANÁCTI HVĚZD

Ježíš Kristus je ve Zjevení 22:16c popsán jako „jasná hvězda jitřní“. Žena má dvanáct hvězd, což ji charakterizuje jako výsledek Boží práce. Proto musí na svět přivést NESMRTELNOST, neboť to je dokonalá Boží vůle pro lidstvo. Vyvrcholením Božího plánu pro ženu je, aby zplodila plnost toho, čím chtěl Bůh člověka mít, totiž pacho­líka. Hlavou ženy je KRISTUS a na její hlavě jsou hvězdy. Koruna z ní činí KRÁLOVNU, manželku Krále králů. Tak se dostáváme do období církve, v němž si Kristus svou nevěstu již vzal a kdy dochází k pro­cesu, v němž je NA ZEMI PLOZEN KRISTUS.

ŽENA JE V PORODNÍCH BOLESTECH a křičí, aby porodila. To představuje soužení, během něhož církev porodí pacholíka. Pacholík není člověk ani nějaká organizovaná církev, jak někteří prohlašují. Je to „ovoce” TAJEMNÉHO TĚLA KRISTOVA, ženy neboli VYVOLE­NÝCH Z VYVOLENÝCH. Budou chodit pod jednou Hla­vou jako jeden muž a pak se připojí i zbytek církve. Bude to období mnohé bolesti a soužení. Tato bolest a soužení pročistí církev jako nikdy předtím. Žena a její dítě nepředstavují přirozený Izrael, protože přiro­zený Izrael není a ani by nemohl být Kristo­vou nevěstou. Nicméně jednotliví Židé, stejně jako lidé každé jiné národnosti budou součástí této skupiny.

Důkazem toho, že církev bude v soužení, je skutečnost, že v nebi není žádná bolest nebo soužení – myslíme v nebi představujícím nevi­ditelnou oblast Boží, kde jsou svatí, kteří nás tam již předešli. NAVÍC „drak“ ve Zjevení 12:3, který představuje satana, ďábla, není nikde předtím popisován se sedmi hlavami a deseti rohy. V Genesis 3:15 vidíme, že satan měl jenom jednu hlavu:

„Nad to, nepřátelství položím mezi tebou a mezi ženou, i mezi seme­nem tvým a semenem jejím. Ono potře tobě hlavu, a ty potřeš JEMU patu.“

Tímto semenem je samozřejmě Kristus – Kristus v Ježíši a Kris­tus v nás. Na tomto místě vidíme, že drak, satan, měl na začátku pouze JEDNU HLAVU. Sedm hlav a DESET ROHŮ hovoří o mocnos­tech světa a jejich vládcích, kteří se vydají šelmě. Satan jim na oplátku dá veškerou moc svého trůnu a autoritu, kterou uchvátil Adamovi. Abychom získali dokonalejší obrázek, dovolte mi připomenout, že když satan na poušti pokoušel Ježíše Krista, nabídl Mu království (Luk 4). Tak jako je Kristus v jednotě s církví, aby se zrodila CÍRKEV PACHOLÍKA NA ZEMI, stejně tak je satan v jednotě se světem, aby vznikla JEDNA SVĚTOVÁ VLÁDA A JEDNA SVĚTOVÁ CÍRKEV, které budou klást odpor sjednocenému Božímu Tělu Kristovu.

Než bude satan odstraněn, bude drak, nejhorší satanův projev, nejhorší v historii lidstva vůbec, jedním z jeho posledních skutků. „Ocas“ označuje konec jeho moci, která „vleče třetinu nebeských hvězd, i svrhl je na zem“. Mnozí mocní Boží lidé budou v tuto hodinu zlehčeni a poníženi.

„Ten pak drak stál před ženou, kteráž měla poroditi, aby, jakž by poro­dila, syna jejího sežral.“ (Zj 12:4b)

Ďábel, který má na svědomí vraždy svatých, a církevní systém, který má rovněž na svědomí mrtvé svaté, se sjednotí a znovu se po­kusí svaté zahubit. Hodina vyjití pacholíka bude však pro vrahy zvo­něním umíráčku.

„I porodila syna pacholíka, kterýž měl spravovati všecky národy pru­tem železným. I vytržen jest syn její k Bohu a k trůnu jeho.“ (Zj 12:5)

Abychom mohli porozumět tomu, co znamená porod pacholíka, potřebujeme nejprve porozumět druhu těhotenství, v němž se žena nachází. Především to není fyzická, přirozená žena, ale je to církev. Lůno církve nemůže být fyzické, ale jsou to duše svatých. Je-li tedy církev těhotná, musí být těhotná ve své duši, „těhotná nebeským ohněm“. (Tato citace je z knihy Thomase Graye „The Elegy“.) Je-li těhotná ve své duši Kristovou přirozeností, která z ní má vyjít, pak jejím dítětem musí být Kristova přirozenost nebo, jak je řečeno v 2. Pe-trově 1:4, BOŽSKÁ PŘIROZENOST, která přichází do lidské oblasti, aby nás učinila PŘESNĚ TAKOVÝMI, JAKO JE JEŽÍŠ KRISTUS. Tehdy se stane, že lidská přirozenost uvolní místo Boží přirozenosti. Tehdy dojde k dlouho očekávané proměně ze smrtelnosti do nesmrtelnosti, z porušenosti do neporušenosti. (1Kor 15:53)

VYTRŽEN

Slovo „vytržení“ znamená v tělesném porozumění vyzdvižení do vzduchu, a tak mnozí učitelé učí, že budeme odneseni z této země na jinou planetu. Apoštol Pavel byl vytržen, avšak nadále zde v těle zůstával. Je pravda, že existovali lidé, kteří byli vytrženi a pak již mezi smrtelníky nežili (ačkoli byli při jistých událostech spatřeni). Když však bude vytržen pacholík, bude mu dána moc vládnout na zemi, „pást všechny národy železnou berlou“. Slovo „vytržen“ proto před­stavuje vyzdvižení z lidské oblasti do oblasti vyšší, kde bude pacholík v nesmrtelnosti a přesto v lidskosti, stejně jako Ježíš Kristus po svém vzkříšení. Ať už „uchváceni v oblacích do vzduchu vstříc Pánu“ znamená fyzické nebo duchovní uchvácení, zcela jistě k této události dojde v TÉTO NAŠÍ ATMOSFÉŘE, V TOMTO OVZDUŠÍ. Zcela určitě zde nemůže jít o vytr­žení lidí na jinou planetu. Tento verš mluví o „vzdu­chu“[1]. V řečtině je zde slovo „aera“, které znamená atmosféra, ovzduší. (1Tes 4:17, NBK)

DVA SVĚDKOVÉ

Zjevení 11:3 nám vypráví o dvou svědcích, jejichž svědectví Ježíše Krista se v určitých detailech velice podobá svědectví Mojžíše a Eliáše.

„Ale dám moc dvěma svým svědkům, kteří budou prorokovat tisíc dvě stě šedesát dní, oblečeni pytlovinou.“ (Zj 11:3, NBK)

Tento verš popisuje dílo dvou svědků: „Budou prorokovat.“ Ná­sledující verš objasňuje, kdo jsou. Křesťanská církev neměla nikdy v historii nedostatek těch, kteří prohlašovali, že jsou dva svědkové. Dokonce i dnes jsou mnozí, kteří sebe i své následovníky přesvědčují, že oni jsou dva svědkové. Rád bych vám předložil pravdu o dvou svědcích.

DVA SVĚDKOVÉ JSOU DUCH A SLOVO, KTEŘÍ SE PROJE­VUJÍ SKRZE SKUPINU LIDÍ.

Nyní vám k tomu poskytnu biblický důkaz.

„Tiť jsou dvě olivy a dva svícnové, stojící před oblíčejem Boha země.“ (Zj 11:4)

Verš 5: „Jimžto jestliže by kdo chtěl ubližovati, oheň vyjde z ÚST (v řečtině je zde slovo ÚSTA v jednotném čísle) jejich. A kdož by koli jim škoditi chtěl, takť musí zabit býti.“

Verš 6: „Tiť mají moc zavříti nebe, aby nepršel déšť za dnů proroctví jejich. A mají moc nad vodami, aby je obrátili v krev, a bili zemi všelikou ranou, kolikrát by koli chtěli.“

DVA SVÍCNY A DVĚ OLIVY

První otázka je, co to jsou dvě olivy a dva svícny. Odpověď na­lézáme v otázce. Ta naznačuje, že někde v Písmu již zmínka o DVOU SVÍCNECH A DVOU OLIVÁCH musela být. Odpověď je v Zachariáši 4:1–6:

„Potom navrátil se anděl, kterýž mluvil se mnou, a zbudil mne jako muže, kterýž zbu­zen bývá ze sna svého. I řekl mi: Co vidíš? Jemuž jsem řekl: Vidím, že aj, svícen zlatý všecken, a olejný džbán (tj.nádobka na olej) na vrchu jeho, a sedm lamp jeho na něm, a sedm nálevek k těm sedmi lampám, kteréž jsou na vrchu jeho. A dvě olivy při něm, jedna po pravé straně džbánu olejného, a druhá po levé straně jeho. Tehdy odpověděl jsem a řekl jsem andělu tomu, kterýž mluvil ke mně, řka: Co ty věci jsou, pane můj? A odpovídaje an­děl, kterýž mluvil se mnou, řekl mi: Což nevíš, co ty věci jsou? I řekl jsem: Nevím, pane můj. Tedy odpovídaje, mluvil ke mně, řka: TOTO JEST SLOVO HOSPODINOVO k Zorobábelovi, řkoucí: Ne silou, ani mocí, ale DUCHEM mým, praví Hospodin, zástupů.“

Pravda, i když zahalená do jazyka, ve kterém byla napsána, je zjevná. Dva svědkové stojící před Bohem vší země jsou DUCH A SLOVO. Prorok Zachariáš však stále nerozuměl, a tak se zeptal na další vysvětlení; stejně se možná ptají mnozí z nás.

Verše 11–14: „A ja som mu povedal a riekol: Čo znamenajú tieto dve olivy po pravej strane svietnika a na jeho ľavej strane? A odpovedal som aj po druhé a riekol som mu: Čo tie dva klasy olív, ktoré sú tesne vedľa tých dvoch ZLATÝCH TRUBÍC a které vylievajú shora zo seba olej ako zlato? Na to mi riekol a povedal: Či nevieš, čo znamenajú tie veci? A povedal som: Neviem, Pane. Vtedy riekol: To sú dve DETI OLEJA, ktoré stoja před Pánom celej zeme.“ (Roh)

Olejem pomazané Slovo a Duch Boží jsou dva svědkové stojící před Bohem vesmíru.

Další otázkou je: Jak by Slovo a Duch mohli být zabiti a jejich mrtvá těla ležet na ulicích, jak je řečeno ve Zjevení 11:8?

„A jejich mrtvoly budou ležet na ulici toho velikého města, které se duchovně nazývá Sodoma a Egypt, kde byl také ukřižován náš Pán.“ (NBK)

JEŽÍŠ KRISTUS byl SLOVEM, které se stalo tělem, a přebývalo mezi námi. Ježíš byl také DUCHEM neboli zjevením Boha na zemi ve viditelné formě. MY jsme tělo, které se stává SLOVEM, abychom mohli DOKONALE ZJEVIT DUCHA.

Jistě víte, že to veliké město, které se duchovně nazývá Sodoma a Egypt, je duchovní BABYLÓN. A Babylón je zástup vzpurných, kteří se vzbouřili proti Božímu řádu a Jeho městu JERUZALÉMU. A ne-mluvíme zde o přirozeném, fyzickém městě Jeruzalémě, o němž víme, že jej Bůh takto neoceňuje.

ŽIVOT Z MRTVÝCH

Zjevuje se nám úžasná pravda. Všechno, co Bible učí o pacholí­kovi, 144 000, o Samsonovi, Gedeonově třísetčlenné armádě atd., je propojeno s jedenác­tou kapitolou Zjevení, která nám vlastně zjevuje způsob, jakým do naší oblasti vstoupí nesmrtelný život. Všichni víme, že Ježíš Kristus se nevrací zpět na zem proto, aby nás z něčeho vyku­poval. Když přijde, budeme PŘESNĚ TAKOVÍ, JAKÝ JE ON. Z toho vyplývá, že se mezitím něco musí stát. Jedenáctá kapitola Zjevení nám jasně říká, co. „Ale po třech a půl dnech do nich vstoupil duch života od Boha a postavili se na nohy a na ty, kteří je pozorovali, padla veliká bázeň. Potom uslyšeli veliký hlas z nebe, který jim řekl: ,Vystupte sem!‘ A oni vy­stoupili v oblaku do nebe a jejich nepřátelé je pozorovali.“ (Zj 11:11–12, NBK)

Pokud jsi se někdy trápil otázkou, jakým způsobem začne vzkří­šení, už se trápit nemusíš. Zde je dokonalý obrázek SPOLEČENSTVÍ PRVOTIN Božích vyvolených, kteří pokládají své životy jako oběť a jednou provždy před zraky všech lidí de­monstrují moc života nad smrtí. Těm, kteří chtějí činit pokání, k tomu poskytnou dobrý důvod. Ba co víc, tato událost obživí celou přirozenou oblast a bude počátkem Boží vlády na zemi. „Království světa se stala královstvím našeho Pána a jeho Krista.“ (Zj 11:15, NBK)

Další otázka zní, jak víme, že dva svědkové jsou totožní se 144 000? Tito dva svědkové byli jedno. Měli JEDNA ÚSTA, jak je řečeno ve Zj 11:5 a 14:5, kde v obou případech je v řeckém originálu použito jed­notné číslo! A navíc existuje pouze jeden lid, který se ujme království. Ačkoli je nazýván různými jmény, která popisují rozdílné stránky jejich díla, je to stále tentýž lid. V Danielovi 2:44–45 jsou nazváni „kamenem vytrženým ze skály“. Daniel 7:18 je nazývá „svatými Nejvyš­šího“. Všechny tyto rozmanité obrazy pacholíka jsou jako jednotlivé čáry a tahy na plátně, ze kterých se skládá celý obraz.

144 000

Sto čtyřicet čtyři tisíc není konkrétní počet osob, ale symbolické číslo. Abychom mohli porozu­mět významu tohoto čísla, potřebujeme vědět, že jak řecká, tak hebrejská písmena mají číselnou hodnotu. Pís­meno R = 100, M = 40 a D = 4. K tomu tři nuly = tisíc, a máme sto čty­řicet čtyři tisíc. Stejné číslo se objevuje ve Zjevení 14:1 a rovněž je napsáno tímto způ­sobem: R M D. Toto číslo je JMÉNO VYVOLENÉ SKUPINY, BOŽÍ VYVOLENÉ CÍRKVE.

DVANÁCT je číslo úplnosti, celosti, dovršenosti. Bůh začal tvo­řit člověka v Genesis. Tam také stanovil plán pro člověka, kterého měl učinit.

„Učiňme člověka k obrazu našemu, podlé podobenství (podoby) našeho.“ (Gen 1:26)

Boží plán, podle něhož měl být člověk učiněn, byl tedy následu­jící: K JEHO OBRAZU, PODLE JEHO PODOBY. Po svém stvoření člo­věk vypadal jako Bůh ve svých přirozených vlastnostech. Měl napří­klad schopnost vidět, slyšet, mluvit, měl intelekt atd. Ale člověk nebyl JAKO Bůh. Do Jeho podoby musí vyrůst na základě své SVOBODNÉ VŮLE. Vždyť Bůh netvořil tlupu robotů, ale formuje syny.

Dvanáct na druhou dává sto čtyřicet čtyři. A tak Písmo říká, že město bude ve tvaru čtverce (12 x 12), což znamená, že po vstupu do Boží přirozenosti bude mít člověk rovnost s Bohem a rovnost se všemi ostatními lidmi, kteří budou mít rovnost s Bohem. Tato rovnost nemá nic společného s postavením, protože existují postavení vyšší autority a postavení nižší autority. Ježíš měl rovnost s Bohem, ale přesto se podrobil smrti kříže a odporu zlých lidí, protože si to žádalo jeho po­stavení. Číslo dokončeného člověka je tedy sto čtyřicet čtyři.

NULA, NULA, NULA

NULA (hebrejsky ZORO) znamená símě, Slovo nebo JEŽÍŠE KRISTA. Dané významy čísla nula naznačují etymologický vývoj slova, které nejprve znamenalo pouze símě, semeno a později člověka, který je SEMENEM BOŽÍM. Důkaz nacházíme i ve světské historii, kdy lidé nazývali Aštartina syna „ZOROAŠTAR“ (Zarathušter), což znamená „símě Aštarty“ – „bohočlověk“. Krátce řečeno, nazývali ho Kristem.

Ve starověku se plnost věci vyjádřila jejím trojím opakováním. V Danielovi 7:18 je napsáno „až na věky, a až na věky věků“. Podobná spo­jení jsou použita ve starověkých záznamech a je jimi vyjádřena ne­změnitelnost výrazu v té nejvyšší míře. A tak tři nuly za sto čtyřicet čtyřkou představují plnost nuly, která následuje za významem čísla sto čtyřicet čtyři. Podívejme se, jak to vypadá nyní.

144 = Boží dovršení dokonalého člověka
000 = plnost Slova neboli Krista

Spojme je nyní dohromady, a co vidíme: BŮH DOKONČIL LID­STVO K OBRAZU A PODLE PODOBENSTVÍ JEŽÍŠE KRISTA nebo, chcete-li, v plnosti Krista Slova.

Jestliže si přesto myslíte, že Zjevení 7:1–8 mluví o Židech, pak si přečtěte uvedený seznam jmen dvanácti kmenů a zjistíte, že to nejsou kmeny PŘIROZENÉHO IZRAELE, ale DUCHOVNÍHO IZRAELE. Jméno Dan je vynecháno a na jeho místo je vloženo jméno Manasses. Dan znamená SOUD, a ten bude nakonec vynechán. Manasses zname-ná „způsobit zapomenutí“. Opravdu budeme potřebovat zapome­nout na všecko to vymývání mozků smutkem a hříchem, bolestí a ža­lem, utrpením srdce, zkla­máním a zradami, z nichž některé vyšly dokonce od bratrů, abychom se mohli v nadcházejícím věku radovat v hojnosti.

Jména dvanácti kmenů Izraele představují dvanáct přirozeností lidské oblasti, které prodělávají změnu prostřednictvím Slova a Ducha, a tak dovádějí člověka do jeho výsledné podoby. Ve Zjevení 21:19–20 vidíme konečnou podobu, sto čtyřicet čtyři tisíc, reprezentovaných kameny světla a krásy. Tyto kameny byly kdysi jen obyčejnými kusy skály, ale prošly silnými tlaky a žárem, a časem se z nich staly vzácné kameny veliké krásy a vysoké ceny.

Není možné ve stručnosti ukázat plný význam všeho, co jsme zmínili. Bylo by třeba celé knihy jen na to, abychom popsali 144 000. Věříme však, že tento spisek bude klíčem k mnoha zjevením těm, kteří hledají. Bůh nám dává náznaky, obrazy a stíny společenství PRVOTIN v celé Bibli. Každý obraz nám poskytuje určitou lekci, ale ne každý detail je tou lekcí. Je pouze součástí toho obrazu. Nikdy bychom ne­měli obraz „svlékat do naha“. Chci tím říci, že bychom se nikdy neměli snažit přikládat význam každé podrobnosti. Jako příklad si vezměme třeba ovci, která je obrazem křesťana a obrazem Krista. Začneme-li rozebírat její bečení, přijdeme o podstatu celého obrazu.

PLOZENÍ

Cílem zastínění truhly smlouvy, jak bylo ukázáno v předchozí kapitole, je zrození Krista uvnitř TĚLA. Předměty, které byly do truhly vloženy, proto znázorňují přirozenost pacholíka. Předměty do truhly nebyly dány zároveň, v jednom okamžiku, ale během delšího časo­vého období. Jak děti Izraele procházely pouští, dostávaly jeden předmět po druhém. V truhle byly tři předměty:

1) Zlatý džbán s manou;
2) Áronův prut, který rozkvetl;
3) Desky smlouvy.

1) ZLATÝ DŽBÁN S MANOU

Mana byla dětem Izraele dána nejdříve, a to na poušti SIN. Když se poprvé objevila, Mojžíš přikázal Áronovi, aby část many zachoval ve zlatém džbánu. Musel to být zlatý džbán, ačkoli to není v Exodu výslovně zmíněno, neboť veškeré nádoby svatyně svatých musely být ze zlata. A tak je to až apoštol Pavel, který tuto nádobu v Židům 9:4 nazývá „zlatým džbánem“ (NBK).

Mana v truhle smlouvy představuje stravu, duchovní potravu s výživou a energií daleko přesahující možnosti lidského chápání. V na­šem světě máme nedostatek energie. Energie schopná udržovat a podporovat duchovní život byla z naší oblasti zcela vysáta. Proto Ježíš Kristus říká: „Já jsem ta mana.“ Vzápětí nás povzbuzuje, abychom se Jím sytili, abychom JEDLI JEHO TĚLO A PILI JEHO KREV.

ZDROJ MOCI

Ve svých žilách Ježíš přinesl Boží moc a energii. A On, Ježíš, byl jediným prostředníkem, v němž tato moc byla. Moc, kterou jsme ztratili v Adamovi, je znovu získána v Kristu za stejných podmínek, za kterých jsme ji ztratili. Jeden člen lidské rasy prohrál bitvu, odevzdal království, čímž zotročil celé lidstvo. PROTO bylo spravedlivé a čest-né, aby jiný člen téže lidské rodiny bojoval a porazil stejného nepřítele a vyhrál nejen bitvu, ale celou válku.

V Žalmu 78:25 čteme: „Člověk jedl pokrm andělů.“ (KJV) To zna­mená, že mana, kterou Bůh Izraelcům dal, byla stejnou energií, kterou se sytili andělé, aby měli moc vykonávat Jeho vůli. Potřebujeme moc, abychom mohli uzdravovat nemocné, zastavo­vat války – krátce ře­čeno, abychom si mohli vzít na starost náš svět. Není zapotřebí být géniem, abychom viděli, že se ve světě pohybuje zlá inteligence, která ničí dobré úmysly a záměry a vypracovává plány na hrozivé ničení. Jen si například všimněte, jak je letecké neštěstí na jedné straně světa podobné leteckým neštěstím na jiných místech. Když dojde ke kata­strofě na jednom místě, zdá se, jako by dochá­zelo k jejímu opakovaní na jiných místech. Potřebujeme MOC. Nevím, zdali existuje kazatel, který by byl spokojen s mocí, kterou k činění nám zjevné Boží vůle máme. JÁ SPOKOJEN NEJSEM. Vím, že před námi je moc ještě větší.

Mana představuje energii, a tím samu PODSTATU KRISTA, Toho Pomazaného, který je uvnitř. Džbán ze zlata představuje Boží přirozenost nádoby, v níž se pokrm připravuje – NE Z ČLOVĚKA, ALE Z BOHA, ZE SAMÉHO BOHA – NE LIDSKÉ, ALE BOŽÍ.

ČAS

Po léta mnozí přicházeli a tvrdili, že jsou tou dokonalou Boží přirozeností. Ale Bůh řekl Mojžíšovi, aby zachoval manu od prvního dne, kdy spadla z nebe, na věčnou památku Božímu lidu. Mana byla dána dříve než truhla, což znamená, že prvním symbolem PACHO­LÍKA neboli Boží konečné a dokonalé církve je návrat k církvi mocné a vysvobozující. Toto „přicházení” many začalo již dříve. Po zemi chodili mužové jako Wigglesworth, Branham a mnozí další, kteří do­svědčují, že moc k nám všem přišla v určité míře. Ve své vlastní službě, ačkoli jsem viděl mrtvé vzkříšené a mnohé uzdravené z vše­možných neduhů, jsem dalek toho, abych byl spokojen. Stále čekám na Pána, dokud nepřijde průlom.

Vidíme tedy, že čas moci již nastal a ta postupně narůstá až do své plnosti. Ale tato mana k nám PLNĚ NEPŘIJDE, DOKUD NEBU­DEME ZNOVU PLNĚ NA DUCHOVNÍ POUŠTI, jako byly děti Izra­ele na poušti přirozené. Neříkám, že se nemůžeme ocitnout na poušti přirozené – i to je možné. ŘÍKÁM VŠAK, ŽE BŮH ODDĚLUJE CÍR-KEV OD BABYLÓNA VE SMYSLU JAK DUCHOVNÍM, TAK FYZIC­KÉM. Dnes jsme příliš rozptylováni a odváděni světem a jeho systé­mem, svým já, myšlenkami, programy a nápady. Aby nás Bůh mohl oddělit od věcí, jež nás ROZPTYLUJÍ A ODVÁDĚJÍ, bude muset některé z nás Z TOHOTO SYSTÉMU VYVÉST, POSLAT PRYČ Z BA­BYLÓNA. Pak k nám Boží moc přijde v plnosti. „K nám“ neznamená, že tuto moc budou mít všichni křesťané, ale je prvním znakem pacho­líka.

2) ÁRONŮV PRUT, KTERÝ ROZKVETL

Za jednu noc Áronův prut vyrašil a přinesl ovoce. A tak byl na svědectví vložen do truhly. Stalo se to po sváru mezi Izraelci. Nejdříve Mojžíšova sestra Miriam a bratr Áron začali žárlit na Mojžíše. Násle­dovala otevřená vzpoura, kdy se Chóre, Dátan, Abiron, Hon a všichni levité veřejně postavili na odpor Mojžíšovi, a tak i proti samým Božím přikázáním. Celá věc se mohla zdát vyřešena, když země otevřela ústa a všechny, včetně jejich rodin, pohltila. Ale Bůh věděl, že vzpoura je nepravost, která vězí v srdcích lidí. Proto poskytl další důkaz, když nechal rozkvést Áronův prut.

„I stane se, že kohož vyvolím, toho prut zkvetne. A tak spokojím a svedu s sebe reptání synů Izraelských, kterýmž repcí na vás. Ty věci když mluvil Mojžíš k synům Izraelským, dali jemu všecka jejich knížata pruty své, jedno každé kníže prut z domu otce svého, totiž prutů dvanácte, prut pak Aronův byl též mezi pruty jejich. I zanechal Mojžíš prutů před Hospodinem v stánku svědectví. Nazejtří pak přišel Mojžíš do stánku svědectví, a aj, vyrostl (vyrašil) prut Aronův z domu Léví, a vypustiv z sebe pupence, zkvetl a vydal mandly zralé.“ (Num 17:5–8)

Květy a plody Áronova prutu byly neodvolatelným osvědčením člo­věka, jehož Bůh vyvolil za vůdce.

PRUT

Tak jako vyrašení předznamenává NADPŘIROZENÉ PŘINÁ­ŠENÍ OVOCE a schopnost vydávat život (mít život v sobě), tak prut symbolizuje autoritu a vládu. Znamená to, že pacholík, to společenství mnoha údů, bude vyzdvižen, aby vládl nad celou zemí. Prut je tedy obrazem lidské schopnosti vládnout. Zelená větev představuje DUCHOVNĚ ŽIVÉ LIDSTVO. Ve svatyni svatých je to jediný symbol, na němž není zlato. Bůh je plně potěšen jen tehdy, když Jeho lid nese ovoce. A tak vidíme, že v přirozenosti pacholíkovy vlády je PŘIRO­ZENOST BOŽÍ LÁSKY. Mojžíšova hůl zlomila moc Egypta, zahubila nepřátelská vojska, přemohla sílu mořských vln, dala Izraelcům vodu na poušti – byla tím nejobávanějším předmětem na světě. Báli se jí více, než se dnes bojíme moderní kobaltové pumy. PŘESTO všechno člověk v tomto prutu nespatřil plnost Boží přirozenosti. Hůl předsta­vovala vládu, panování, zákon, právo, nápravu, ale ne LÁSKU. Pa­cholíkova hůl bude jiná – BUDE TO LÁSKA A ŽIVOT pro nemocný a umírající svět. Než skončíme, měli bychom si projít některé verše.

„I porodila syna pacholíka, kterýž měl spravovati všecky národy prutem železným. I vytržen jest syn její k Bohu a k trůnu jeho.“ (Zj 12:5)

„A bude je pást železným prutem a budou rozbíjeny jako hliněné nádobí – jak jsem to i já přijal od svého Otce.“ (Zj 2:27, NBK)

„Roztlučeš je prutem železným a jako nádobu hrnčířskou roztříštíš je.“ (Ž 2:9)

„Ale kráľovstvo dostanú svätí Najvyšších, a držať budú kráľovstvo až na veky a až na veky vekov.“ (Dan 7:18, Roh)

„A kráľovstvo, panstvo a veličenstvo kráľovstiev pod všetkými nebe­sami bude dané ľudu svätých Najvyšších (tj. pacholíkovi). Jeho kráľovstvo je večným kráľovstvom, a všetky panstvá budú jemu slúžiť a poslúchať ho.“ (Dan 7:27, Roh)

Poznámka: Zde „lid svatých Nejvyšších” znázorňuje jednoho mu-že (Ef 4:13), společenství mnoha údů, jak Ježíš řekl v Janovi 17:21: „…aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby oni v nás byli jedno.“

„Kdo vítězí, tomu dám sedět se mnou na svém trůnu, jako jsem i já zvítězil a sedím se svým Otcem na jeho trůnu.“ (Zj 3:21, NBK)

Tyto verše se netýkají všech svatých, ale VYVOLENÝCH Z VY­VOLENÝCH.

MOJŽÍŠ, KRISTUS A TY

Pod starou smlouvou byl prostředníkem Mojžíš, který se připo­dobňuje Ježíši Kristu, prostředníku nové smlouvy. A stejně jako měl Mojžíš svého kněze, Árona, tak také Kristus má své vyvolené. To znamená, že v konečném zjevení Ježíše Krista na zemi by se skupina těchto vyvolených měla velkou měrou podílet na tom, že se království tohoto světa stanou královstvím Boha a Jeho Krista skrze dospělost, do níž Bůh svůj lid přivádí.

3) DESKY SMLOUVY

„K ní patřil zlatý kadidlový oltář a truhla smlouvy, ze všech stran ob­ložená zlatem, v níž byl zlatý džbán s manou, Áronova hůl, která rozkvetla, a desky smlouvy.“ (Žid 9:4, NBK)

Desky smlouvy byly dvě kamenné tabule, na které Bůh napsal deset přikázání. Později však Mojžíš tyto desky roztříštil, když při sestupu z hory spatřil Izraelce, včetně kněze Árona, v proudu modlář­ství. Mojžíš se tak rozhněval, že uhodil deskami o zem a rozbil je. Po zhotovení truhly dal Bůh Mojžíšovi nové desky; tentokrát již ne­byly popsány Božím prstem, ale Mojžíšem. Služebnost, kterou Bůh na zemi usta­novil, je Jeho ruka.

Desky smlouvy jsou symbolem pacholíka a je důležité zdůraznit, že Božímu lidu bude dána potřebná moc, aby mohl vepsat do srdce ostatních lidí to, co již má vepsáno ve svém vlastním srdci.