Stánek (svatyně se svatyní svatých) byl více budovou než sta­nem. Jako stan vypadal zvenku: Byl pokryt modrým, purpu­rovým a šarlatovým suknem, bílým hedvábím, kozlími, ovčími a jezevčími kůžemi. Ty byly přes něj přehozeny a visely i po stranách. Mezi postranními závěsy bylo možné zahlédnout třpyt zářícího zlata.

Stánek (svatyně a svatyně svatých) stál uprostřed vnějšího ná­dvoří. Skládal se ze čtyřiceti osmi dřevěných desek, z nichž každá byla široká jeden a půl lokte. Desky byly pokryty ryzím zlatem a podobaly se spíše dlouhým zlatým tyčím. Na bočních, delších stranách stánku bylo dvacet desek, což představovalo délku celkem třicet loket. Na kratší (zadní) straně bylo šest desek, to je devět loket na délku. Dvě desky navíc v rozích konstrukce sloužily jako výztuž.

Čísla nelze převádět do jiných jednotek, ztratili bychom tak sym­bolický význam měr.

Rohové desky byly spojeny do páru dvěma zlatými kruhy. Všechny desky byly zasazeny ve stříbrných patkách a každá deska měla dva čepy zasunuté do dvou výřezů (viz obrázek 10). Konstrukce měla tedy tři stěny a jeden východ jižním směrem, vytvořený ze závěsů.

SYMBOLICKÝ VÝZNAM

Ve stánku již nebylo možné vidět žádnou desku, žádné dřevo. Dřevo je jedním z mnoha symbolů těla. Vidíme tedy, že v Božích věcech nemá tělo co dělat. V bohaté historii církve lidé získávali privilegia, výsady a postavení z různých jiných důvodů, než že by ten či onen byl Boží vyvolený. Když mluvíme o těle, mluvíme o lidském způsobu uvažování a o sobeckých motivech. Zlato je obra­zem přirozenosti Všemohoucího Boha. Proto jediným přijatelným projevem v církvi je projev Boha v člověku. Poslední úkon na vnějším nádvoří před vstu­pem do svatyně dveřmi stánku symbolizuje smrt lidskému já. Musí to tak být, protože všechny měděné či bronzové nádoby končily svou službu u dveří stánku a do svatyně již nesměly být vneseny.

ŽENSKÁ ZRCÁTKA

Zrcátka jsou symbolem marnivosti, která byla obětována, a také smrti lidskému já. Žena umírá na vnějším nádvoří, ve svatyni žije jenom Kristus.

Je zajímavé, že umyvadlo (poslední předmět na vnějším ná­dvoří) bylo zhotoveno z ženských zrcátek. Zdá se, že ženy měly buď zrcátka s měděnou ruko­jetí, nebo byla měď kvalitně vyleštěna, a tak zrcátka byla ideální ke zhotovení umyva­dla. Duchovně to svědčí o tom, že ani ženské věci (věci, které ženy používaly) nepatřily do svatyně. Byly však použity jako poselství smrti lidskému já. Žena v Písmu má mnohem více významů než v anglickém jazyce. Žena je na jedné straně doplňkem (doplněním, dovršením) muže. To znamená, že muž není sám o sobě dokončený. Potřebuje ženu, aby se mohl roz­množit. Potřebuje ji jak fyzicky, tak duchovně. Na druhé straně Písmo mluví o ženě jako o slabší. To je odvozováno ze skutečnosti, že žena byla v zahradě Eden pokoušena a svedena ďáblem. Pravdou však je, že Bůh stvořil podle svého obrazu jednu bytost, muže a ženu, a tu rozdělil na muže a na ženu. Proto je žena většinou duševnější (emoce, myšlení, starost) než muž. Slovo duše je v Písmu synonymem ženy. Duchovně řečeno, žena je mnohem vnímavější a citlivější na duchovní věci než muž. Někdo se může zeptat, zda je to dobré, nebo špatné. Může to být obojí, ale většinou je to dobré. Žádná církev neexistuje bez žen. Bůh vybavuje ženy schopností duchovně fungovat jako jemný a citlivý seizmograf (přístroj na zaznamenávání zemětřesných vln) a fakta dosvědčují, že ženy stály v přední linii každé misionářské vý­pravy. Poslední u kříže, první u hrobu. Vždyť ženy jako první přinesly zvěst vzkříšení.

AŤ ŽENA MLČÍ?

Svatyně je obrazem bytí V KRISTU. Proto je Kristus jako Hlava církve muž. Na přirozeném pohlaví v Božích věcech nezáleží. Bůh ve svatyni nerozlišuje fyzic­kého muže nebo ženu. Když muž nebo žena dospějí v Duchu na místo smrti svého já a dovolí Kristu, aby v nich vládl, pak od nich může Bůh chtít, aby ve shromáždění svatých nepo­volovali žádným formám tělesnosti. Nicméně máme mezi sebou tako­vé, kteří ještě nevyzráli, a přesto se skrze ně bude Boží Duch projevo­vat. JAK SE MŮŽE NĚKDO OPOVÁŽIT napomenout Ducha Páně, když pracuje skrze nádobu, kterou si Pán zvolí!

ŽENY MOHOU BÝT ŽENAMI DOMA, KDYŽ KOJÍ SVÉ DĚTI, A ZÁROVEŇ V CÍRKVI MLUVIT SLOVO AUTORITY, KDYŽ JSOU V DUCHU.

Někteří se přou o slova z 1. epištoly Timoteovi 2:11: „Žena ať se učí mlčeci, ve všeliké poddanosti.“

Tvrdí, že podle tohoto verše musí ženy v církvi mlčet. Ale tentýž apoštol Páně v epištole Galatským 3:27–29 říká:

 „Všichni, kteří jste pokřtěni do Krista, jste přece oblékli Krista. Není už Žid ani Řek, není otrok ani svobodný, není muž ani žena, neboť vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši. A jestliže jste Kristovi, pak jste símě Abrahamovo a dědicové podle zaslíbení.“ (NBK)

JE JASNÉ, že pokud by jejich tvrzení, že ženy musí v církvi mlčet, bylo pravdivé, pak by druhý verš naprosto nedával smysl.

Někteří učitelé prohlašují, že ženy, které jsou duchovní, jsou v postavení muže, protože jsou v Kristu. Učí dokonce, že žena, která je duchovnější než její manžel, je hlavou domu. To je omyl. Sám jsem vi­děl, jak toto učení ve Spojených státech zničilo desítky rodin. Pravdou je, že v KRISTU není ani muž ani žena. To znamená, že žena, která proto, že je duchovní, si činí nárok na postavení muže, se dostala mimo Ježí­šovo evangelium stejně tak jako muž, který v Božích věcech prosazuje své mužství. POHLAVÍ není v evangeliu rozhodující. Po­hlaví nemá v duchovních věcech co dělat. Pohlaví je zcela fyzické, zemské opatření, které nejde za vzkříšení.

Osvětlení potřebují i následující citace:

 „Proto si přeji, aby se muži modlili na každém místě, zvedajíce svaté ruce bez hněvu a pochybování.“ (1Tim 2:8–12, NBK)

Zde apoštol Pavel oslovuje muže, což ukazuje, že dává do pořádku věci, které v pořádku nebyly. Zřejmě se zde věnuje konkrét­ním problémům. Vidíme, že v té církvi měli muži problémy se zvedá­ním rukou a chválením Pána.

Verše 9–10: „Podobně také, aby se ženy zdobily upraveným oděvem, s cudností a rozvahou, ne zaplétáním vlasů, zlatem, perlami nebo drahým rouchem, ale dobrými skutky, jak se sluší na ženy, které se hlásí ke zbožnosti.“ (NBK)

Druhý problém se týkal žen. Tehdy, právě tak jako i nyní, ženy podléhaly způsobům světa, které by se daly shrnout do dvou slov: světskost a marnivost. Pavel říká, že světskost a marnivost nejsou zbožné vlastnosti. Dnes se dcery Siona oblékají více jako nevěstky nežli jako ženy vyznávající zbožnost. Líčení se v církvi povýšilo téměř na zbožnou ctnost. Úzké, přiléhavé kalhoty a šortky jsou součástí šat­níku křesťanek stejně jako hříšnic. Ženy a muži Pavlovy doby potře­bovali apoštolské vedení a stejně tak ho potřebují naše ženy dnes. Pavel pokračuje o ženách.

Verš 11: „Žena ať se učí mlčeci, ve všeliké poddanosti.“

Řecké slovo „esuchia“ přeložené jako „mlčet“ by se dalo přesněji přeložit výrazem tichost – bez obtěžování, skákání do řeči a bez divo­kých duševních výbuchů. I zde vidíme, že v církvi byly problémy, které bylo třeba napravit. Podle židovského zákona musely ženy mlčet. Ale v církvi nechce nikdo nikomu zabraňovat mluvit v Duchu; na druhou stranu by nikdo neměl přehlížet mluvení, které v Duchu není.

Verš 12: „Ženě pak nedovo­luji učit ani ovládat muže, ale ať je v tichosti.“ (NBK)

Slovo tichost je zde použito v kontrastu s dvěma slovy: „učit“ a „vládnout“. Již jsme zjistili význam slova tichost, a tak se nyní podí­vejme na slovo „učit“.

Řecké slovo použité pro „učit“ je „didaskein“ a znamená „učit nebo být pán a mistr“. V tomto konkrétním verši a kontextu by slovo učit mělo být přeloženo spíše jako „vládnout“, „panovat“ nebo „mis­trovat“, protože Písmo říká, že dary Ducha (včetně učení) jsou v Těle rozdělovány rovnoměrně. Existuje mnoho žen, které mají dar vyučo­vání. Na druhé straně jsme již citovali slovo z epištoly Galatským 3:27–29, které jasně říká, že v Kristu není „muž ani žena“. Proto tedy říká-li jeden verš Písma, že žena smí učit, a druhý to popírá, pak někdo musel dané slovo v jedné nebo druhé pasáži přeložit chybně. Myslím, že není obtížné poznat, který verš je přeložen nepřesně.

Doslovný překlad jedenáctého verše podle řeckého originálu by tedy zněl: „Nedovoluji, aby žena panovala (vládla, byla hlavou shro­máždění) a uplatňovala autoritu muže.“

Definitivní důkaz však nalézáme v Janovi 13:13, kde je použito totéž řecké slovo „didaskalos“ a je ve vztahu k Ježíši přeloženo jako „Mistr a Pán“:

„Vy nazýváte mne Mistrem a Pánem, a dobře pravíte, jsemť zajisté.“

Správné rozsuzování Božího Slova v této pasáži nám umožňuje vidět, že právoplatným místem muže je být hlavou ženy. Pokud je hlavou žena, pak je ničen Boží řád. Pavel tedy pouze toto postavení potvrzoval, ale ženu nesnižoval.

Na světě dnes vládne zmatek. Ženy již neusilují o rovnopráv-nost. Nyní bojují o vedoucí místa a vládu. To je znamení časů, které na svět přinesou velké zlo.

V Kristu je rovnost. Nemáme všichni stejnou práci, ale máme všichni stejnou příležitost stát se tím, čím nás Bůh ustanovil. Jak muži, tak ženy, otroci i svobodní, Židé i pohané přicházejí k úžasnému místu setkání zvanému „v Kristu“.

MÍSTO ŽENY

Vzhledem k vážnosti situace, která v této souvislosti v církvi a domácnostech v současné době přetrvává, je nezbytné, aby každý ka­zatel velice jasnými pojmy předkládal a ozřejmoval postavení žen, které vzývají Kristovo jméno.

JEZÁBEL PŘEKONÁNA

Jezábel by se před moderními ženami musela červenat, i když podle Písma byla velmi neslušná. Necudnost našich žen je tak běžná, že mnozí z nás už ani nerozpoznáme dobré od špatného. Pokud je tomu tak, pak je nezbytné o tom kázat.

CHYBNÝ POSTOJ CÍRKVE

Určitá část církve a někteří světoznámí kazatelé, kteří se nazývají apoštoly, učí, že postavení ženy je podřadné, že žena má zůstávat vzadu a být zticha. Jejich učení říká, že pokud žena nemá muže nebo má manžela, který nejde v Božích věcech napřed, pak by měla vstoupit pod ochranu svého „pastýře“. Ten má zastávat roli „Pána a Mistra“. Od něho by měla dostávat svolení, zda může navštěvovat církev.

Jedná se o chybné učení, které nemá biblický základ. V první řadě není naší povinností jako pastýřů (pastor není biblický termín), pracujících spolu s velkým Pastýřem Ježíšem Kristem, činit si vlastní učedníky a vázat je na sebe, ale povzbuzovat ovce k následování Krista.

Na druhé straně by se shromáždění nemělo skládat jenom z ovcí, ale je-li vyučováno Slovo, pak by měly existovat různé stupně dospělosti a z oveček vyrůst dospělí synové. Pokud člověk, který se učinil pastýřem, přináší ovcím pouze dětskou stravu, mohou nastat dva případy: buď bude ovce udržovat v jejich dět­ském věku, nebo ho ovce přerostou, a on by měl ze svého místa odstoupit.

Boží odpovědí na tento problém je pluralita starších, mezi které Bůh vloží rozdílné služebnosti – a shromáždění svatých pak nebude představením jednoho muže.

ŽENA – VZOR CÍRKVE

„Obrazy nebeských věcí tedy bylo potřeba očišťovat takto; samy ne­beské věci však lepšími oběťmi, než jsou tyto.“ (Žid 9:23, NBK)

Apoštol Pavel mluvil o pozemském stánku, který je očišťován krví býků apod., a o nebeském stánku, který je očišťován krví Ježíše Krista.

Předně nám tedy ukazuje, že věci v nebesích mají své obrazy (vzory) zde dole.

MANŽELKY PODDANÉ MANŽELŮM

Tato obdoba je ještě zřejmější v Efezským 5:23–24:

„Nebo muž jest hlava ženy, jako i Kristus hlava církve, a onť jest spasi­tel těla. A protož jakož církev poddána jest Kristu, tak i ženy mužům svým ve všem.“

Základní chyba v porozumění uvedenému verši vyplývá z toho, že slovo „poddat“ se chápe ve smyslu podřadný, nižší, horší nebo mé­něcenný. Toto slovo však nezna­mená ani nenaznačuje, že by manželka byla podřadnější než její muž. Ve skutečnosti se jedná o POSTAVENÍ SVOLNÉ, DOBROVOLNÉ, nikoli vynucené. Ředitel firmy má autoritu nad zaměstnanci, kteří pracují na projektu v jeho firmě. Ale jeho po­stavení by se nikdy nemělo vykládat jako nadřazenost jeho vlastní osoby a podřadnost pracov­níků.

Jsme jedno s Kristem, jsme Jeho bratři, avšak Kristovo postavení jako jednorozeného Božího Syna a našeho Spasitele (Spasitele Těla) jej staví na místo autority vysoko nad nás a nad každé knížectví a moc.

KRISTUS PRVNÍ

Oběť prvotin v Mojžíšově zákoně je obrazem křesťana, který klade Ježíše Krista na první místo ve svém životě.

Je-li tedy Hlavou ženy Kristus, pak všechny ostatní hlavy, ať v jejím zaměstnání nebo v manželství, jsou poddány té jedné Hlavě. Ježíš není jenom Král králů, ale také Hlava všech hlav.

NEPŘÍJEMNÁ PODŘIZOVANÍ

Ženy se často musí poddávat v nepříjemných situacích a mnoh-dy je pro ně obtížné nalézt hranici kdy, kde a čemu se ještě podřídit.

Každý by měl chápat Ježíše Krista jako hlavní motiv podřízení. Proto je podřízení pro Krista posvěcené a svaté.

NESVATÁ PODŘIZOVÁNÍ

Když někdo dovolí, aby si ho ďábel použil i přesto, že v něm Boží Duch protestuje, pak jeho podřízení není svaté ani Bohem žáda­né. Aby čtenář mohl porozumět, o čem mluvím, uvádím následující příběh.

Manžel jedné sestry chtěl, aby s ním a jeho přáteli šla do baru, kam chodili pít a tancovat. Jistí „pastýři“ té ženě poradili, že by měla poslechnout svého muže a jít s ním. Já jsem jí poradil, aby mu v lásce řekla, že jí její Pán takové věci dělat nedovolí. Nakonec poslechla „pastýře“ a šla s ním. Myslela si, že jim tam bude moci kázat. Pokusila se jim povídat o Pánu, ale brzy se od ní všichni oddělili a ona se stala terčem posměchu. Oba potom žili v napjaté atmosféře, a tak za mnou přišla znovu o radu.

Řekl jsem jí, aby se modlila tak dlouho, dokud neztratí pocit ne­přátelskosti vůči svému manželovi. Pak ať k němu přistupuje v lásce, projevuje mu svou lásku a nakonec mu vysvětlí, proč s ním na po­dobné večírky už chodit nebude. Manžel se poddal Duchu, ve kterém k němu přistupovala, a omluvil se jí za příkoří, které jí způsobil. Slíbil, že to od ní už vyžadovat nebude. Ale to nebyl konec příběhu. Za ně­kolik měsíců její muž přijal Ježíše jako svého Spasitele a začala druhá etapa boje. Jeho žena byla ve věcech Pána napřed a musela ho vést po stezce spravedlnosti a přitom se mu plně podřizovat. Bůh nemůže souhlasit s podřízeností hříchu.

„Nejmilejší, milujmež jedni druhé, nebo láska z Boha jest, a každý, kdož miluje, z Boha se narodil, a znáť Boha.“ (1 Jan 4:7)