Zjevení 11:3 nám vypráví o dvou svědcích, jejichž svědectví Ježíše Krista se v určitých detailech velice podobá svědectví Mojžíše a Eliáše.

„Ale dám moc dvěma svým svědkům, kteří budou prorokovat tisíc dvě stě šedesát dní, oblečeni pytlovinou.“ (Zj 11:3, NBK)

Tento verš popisuje dílo dvou svědků: „Budou prorokovat.“ Ná­sledující verš objasňuje, kdo jsou. Křesťanská církev neměla nikdy v historii nedostatek těch, kteří prohlašovali, že jsou dva svědkové. Dokonce i dnes jsou mnozí, kteří sebe i své následovníky přesvědčují, že oni jsou dva svědkové. Rád bych vám předložil pravdu o dvou svědcích.

DVA SVĚDKOVÉ JSOU DUCH A SLOVO, KTEŘÍ SE PROJE­VUJÍ SKRZE SKUPINU LIDÍ.

Nyní vám k tomu poskytnu biblický důkaz.

„Tiť jsou dvě olivy a dva svícnové, stojící před oblíčejem Boha země.“ (Zj 11:4)

Verš 5: „Jimžto jestliže by kdo chtěl ubližovati, oheň vyjde z ÚST (v řečtině je zde slovo ÚSTA v jednotném čísle) jejich. A kdož by koli jim škoditi chtěl, takť musí zabit býti.“

Verš 6: „Tiť mají moc zavříti nebe, aby nepršel déšť za dnů proroctví jejich. A mají moc nad vodami, aby je obrátili v krev, a bili zemi všelikou ranou, kolikrát by koli chtěli.“

DVA SVÍCNY A DVĚ OLIVY

První otázka je, co to jsou dvě olivy a dva svícny. Odpověď na­lézáme v otázce. Ta naznačuje, že někde v Písmu již zmínka o DVOU SVÍCNECH A DVOU OLIVÁCH musela být. Odpověď je v Zachariáši 4:1–6:

„Potom navrátil se anděl, kterýž mluvil se mnou, a zbudil mne jako muže, kterýž zbu­zen bývá ze sna svého. I řekl mi: Co vidíš? Jemuž jsem řekl: Vidím, že aj, svícen zlatý všecken, a olejný džbán (tj.nádobka na olej) na vrchu jeho, a sedm lamp jeho na něm, a sedm nálevek k těm sedmi lampám, kteréž jsou na vrchu jeho. A dvě olivy při něm, jedna po pravé straně džbánu olejného, a druhá po levé straně jeho. Tehdy odpověděl jsem a řekl jsem andělu tomu, kterýž mluvil ke mně, řka: Co ty věci jsou, pane můj? A odpovídaje an­děl, kterýž mluvil se mnou, řekl mi: Což nevíš, co ty věci jsou? I řekl jsem: Nevím, pane můj. Tedy odpovídaje, mluvil ke mně, řka: TOTO JEST SLOVO HOSPODINOVO k Zorobábelovi, řkoucí: Ne silou, ani mocí, ale DUCHEM mým, praví Hospodin, zástupů.“

Pravda, i když zahalená do jazyka, ve kterém byla napsána, je zjevná. Dva svědkové stojící před Bohem vší země jsou DUCH A SLOVO. Prorok Zachariáš však stále nerozuměl, a tak se zeptal na další vysvětlení; stejně se možná ptají mnozí z nás.

Verše 11–14: „A ja som mu povedal a riekol: Čo znamenajú tieto dve olivy po pravej strane svietnika a na jeho ľavej strane? A odpovedal som aj po druhé a riekol som mu: Čo tie dva klasy olív, ktoré sú tesne vedľa tých dvoch ZLATÝCH TRUBÍC a které vylievajú shora zo seba olej ako zlato? Na to mi riekol a povedal: Či nevieš, čo znamenajú tie veci? A povedal som: Neviem, Pane. Vtedy riekol: To sú dve DETI OLEJA, ktoré stoja před Pánom celej zeme.“ (Roh)

Olejem pomazané Slovo a Duch Boží jsou dva svědkové stojící před Bohem vesmíru.

Další otázkou je: Jak by Slovo a Duch mohli být zabiti a jejich mrtvá těla ležet na ulicích, jak je řečeno ve Zjevení 11:8?

„A jejich mrtvoly budou ležet na ulici toho velikého města, které se duchovně nazývá Sodoma a Egypt, kde byl také ukřižován náš Pán.“ (NBK)

JEŽÍŠ KRISTUS byl SLOVEM, které se stalo tělem, a přebývalo mezi námi. Ježíš byl také DUCHEM neboli zjevením Boha na zemi ve viditelné formě. MY jsme tělo, které se stává SLOVEM, abychom mohli DOKONALE ZJEVIT DUCHA.

Jistě víte, že to veliké město, které se duchovně nazývá Sodoma a Egypt, je duchovní BABYLÓN. A Babylón je zástup vzpurných, kteří se vzbouřili proti Božímu řádu a Jeho městu JERUZALÉMU. A ne-mluvíme zde o přirozeném, fyzickém městě Jeruzalémě, o němž víme, že jej Bůh takto neoceňuje.

ŽIVOT Z MRTVÝCH

Zjevuje se nám úžasná pravda. Všechno, co Bible učí o pacholí­kovi, 144 000, o Samsonovi, Gedeonově třísetčlenné armádě atd., je propojeno s jedenác­tou kapitolou Zjevení, která nám vlastně zjevuje způsob, jakým do naší oblasti vstoupí nesmrtelný život. Všichni víme, že Ježíš Kristus se nevrací zpět na zem proto, aby nás z něčeho vyku­poval. Když přijde, budeme PŘESNĚ TAKOVÍ, JAKÝ JE ON. Z toho vyplývá, že se mezitím něco musí stát. Jedenáctá kapitola Zjevení nám jasně říká, co. „Ale po třech a půl dnech do nich vstoupil duch života od Boha a postavili se na nohy a na ty, kteří je pozorovali, padla veliká bázeň. Potom uslyšeli veliký hlas z nebe, který jim řekl: ,Vystupte sem!‘ A oni vy­stoupili v oblaku do nebe a jejich nepřátelé je pozorovali.“ (Zj 11:11–12, NBK)

Pokud jsi se někdy trápil otázkou, jakým způsobem začne vzkří­šení, už se trápit nemusíš. Zde je dokonalý obrázek SPOLEČENSTVÍ PRVOTIN Božích vyvolených, kteří pokládají své životy jako oběť a jednou provždy před zraky všech lidí de­monstrují moc života nad smrtí. Těm, kteří chtějí činit pokání, k tomu poskytnou dobrý důvod. Ba co víc, tato událost obživí celou přirozenou oblast a bude počátkem Boží vlády na zemi. „Království světa se stala královstvím našeho Pána a jeho Krista.“ (Zj 11:15, NBK)

Další otázka zní, jak víme, že dva svědkové jsou totožní se 144 000? Tito dva svědkové byli jedno. Měli JEDNA ÚSTA, jak je řečeno ve Zj 11:5 a 14:5, kde v obou případech je v řeckém originálu použito jed­notné číslo! A navíc existuje pouze jeden lid, který se ujme království. Ačkoli je nazýván různými jmény, která popisují rozdílné stránky jejich díla, je to stále tentýž lid. V Danielovi 2:44–45 jsou nazváni „kamenem vytrženým ze skály“. Daniel 7:18 je nazývá „svatými Nejvyš­šího“. Všechny tyto rozmanité obrazy pacholíka jsou jako jednotlivé čáry a tahy na plátně, ze kterých se skládá celý obraz.

144 000

Sto čtyřicet čtyři tisíc není konkrétní počet osob, ale symbolické číslo. Abychom mohli porozu­mět významu tohoto čísla, potřebujeme vědět, že jak řecká, tak hebrejská písmena mají číselnou hodnotu. Pís­meno R = 100, M = 40 a D = 4. K tomu tři nuly = tisíc, a máme sto čty­řicet čtyři tisíc. Stejné číslo se objevuje ve Zjevení 14:1 a rovněž je napsáno tímto způ­sobem: R M D. Toto číslo je JMÉNO VYVOLENÉ SKUPINY, BOŽÍ VYVOLENÉ CÍRKVE.

DVANÁCT je číslo úplnosti, celosti, dovršenosti. Bůh začal tvo­řit člověka v Genesis. Tam také stanovil plán pro člověka, kterého měl učinit.

„Učiňme člověka k obrazu našemu, podlé podobenství (podoby) našeho.“ (Gen 1:26)

Boží plán, podle něhož měl být člověk učiněn, byl tedy následu­jící: K JEHO OBRAZU, PODLE JEHO PODOBY. Po svém stvoření člo­věk vypadal jako Bůh ve svých přirozených vlastnostech. Měl napří­klad schopnost vidět, slyšet, mluvit, měl intelekt atd. Ale člověk nebyl JAKO Bůh. Do Jeho podoby musí vyrůst na základě své SVOBODNÉ VŮLE. Vždyť Bůh netvořil tlupu robotů, ale formuje syny.

Dvanáct na druhou dává sto čtyřicet čtyři. A tak Písmo říká, že město bude ve tvaru čtverce (12 x 12), což znamená, že po vstupu do Boží přirozenosti bude mít člověk rovnost s Bohem a rovnost se všemi ostatními lidmi, kteří budou mít rovnost s Bohem. Tato rovnost nemá nic společného s postavením, protože existují postavení vyšší autority a postavení nižší autority. Ježíš měl rovnost s Bohem, ale přesto se podrobil smrti kříže a odporu zlých lidí, protože si to žádalo jeho po­stavení. Číslo dokončeného člověka je tedy sto čtyřicet čtyři.

NULA, NULA, NULA

NULA (hebrejsky ZORO) znamená símě, Slovo nebo JEŽÍŠE KRISTA. Dané významy čísla nula naznačují etymologický vývoj slova, které nejprve znamenalo pouze símě, semeno a později člověka, který je SEMENEM BOŽÍM. Důkaz nacházíme i ve světské historii, kdy lidé nazývali Aštartina syna „ZOROAŠTAR“ (Zarathušter), což znamená „símě Aštarty“ – „bohočlověk“. Krátce řečeno, nazývali ho Kristem.

Ve starověku se plnost věci vyjádřila jejím trojím opakováním. V Danielovi 7:18 je napsáno „až na věky, a až na věky věků“. Podobná spo­jení jsou použita ve starověkých záznamech a je jimi vyjádřena ne­změnitelnost výrazu v té nejvyšší míře. A tak tři nuly za sto čtyřicet čtyřkou představují plnost nuly, která následuje za významem čísla sto čtyřicet čtyři. Podívejme se, jak to vypadá nyní.

144 = Boží dovršení dokonalého člověka
000 = plnost Slova neboli Krista

Spojme je nyní dohromady, a co vidíme: BŮH DOKONČIL LID­STVO K OBRAZU A PODLE PODOBENSTVÍ JEŽÍŠE KRISTA nebo, chcete-li, v plnosti Krista Slova.

Jestliže si přesto myslíte, že Zjevení 7:1–8 mluví o Židech, pak si přečtěte uvedený seznam jmen dvanácti kmenů a zjistíte, že to nejsou kmeny PŘIROZENÉHO IZRAELE, ale DUCHOVNÍHO IZRAELE. Jméno Dan je vynecháno a na jeho místo je vloženo jméno Manasses. Dan znamená SOUD, a ten bude nakonec vynechán. Manasses zname-ná „způsobit zapomenutí“. Opravdu budeme potřebovat zapome­nout na všecko to vymývání mozků smutkem a hříchem, bolestí a ža­lem, utrpením srdce, zkla­máním a zradami, z nichž některé vyšly dokonce od bratrů, abychom se mohli v nadcházejícím věku radovat v hojnosti.

Jména dvanácti kmenů Izraele představují dvanáct přirozeností lidské oblasti, které prodělávají změnu prostřednictvím Slova a Ducha, a tak dovádějí člověka do jeho výsledné podoby. Ve Zjevení 21:19–20 vidíme konečnou podobu, sto čtyřicet čtyři tisíc, reprezentovaných kameny světla a krásy. Tyto kameny byly kdysi jen obyčejnými kusy skály, ale prošly silnými tlaky a žárem, a časem se z nich staly vzácné kameny veliké krásy a vysoké ceny.

Není možné ve stručnosti ukázat plný význam všeho, co jsme zmínili. Bylo by třeba celé knihy jen na to, abychom popsali 144 000. Věříme však, že tento spisek bude klíčem k mnoha zjevením těm, kteří hledají. Bůh nám dává náznaky, obrazy a stíny společenství PRVOTIN v celé Bibli. Každý obraz nám poskytuje určitou lekci, ale ne každý detail je tou lekcí. Je pouze součástí toho obrazu. Nikdy bychom ne­měli obraz „svlékat do naha“. Chci tím říci, že bychom se nikdy neměli snažit přikládat význam každé podrobnosti. Jako příklad si vezměme třeba ovci, která je obrazem křesťana a obrazem Krista. Začneme-li rozebírat její bečení, přijdeme o podstatu celého obrazu.

PLOZENÍ

Cílem zastínění truhly smlouvy, jak bylo ukázáno v předchozí kapitole, je zrození Krista uvnitř TĚLA. Předměty, které byly do truhly vloženy, proto znázorňují přirozenost pacholíka. Předměty do truhly nebyly dány zároveň, v jednom okamžiku, ale během delšího časo­vého období. Jak děti Izraele procházely pouští, dostávaly jeden předmět po druhém. V truhle byly tři předměty:

1) Zlatý džbán s manou;
2) Áronův prut, který rozkvetl;
3) Desky smlouvy.

1) ZLATÝ DŽBÁN S MANOU

Mana byla dětem Izraele dána nejdříve, a to na poušti SIN. Když se poprvé objevila, Mojžíš přikázal Áronovi, aby část many zachoval ve zlatém džbánu. Musel to být zlatý džbán, ačkoli to není v Exodu výslovně zmíněno, neboť veškeré nádoby svatyně svatých musely být ze zlata. A tak je to až apoštol Pavel, který tuto nádobu v Židům 9:4 nazývá „zlatým džbánem“ (NBK).

Mana v truhle smlouvy představuje stravu, duchovní potravu s výživou a energií daleko přesahující možnosti lidského chápání. V na­šem světě máme nedostatek energie. Energie schopná udržovat a podporovat duchovní život byla z naší oblasti zcela vysáta. Proto Ježíš Kristus říká: „Já jsem ta mana.“ Vzápětí nás povzbuzuje, abychom se Jím sytili, abychom JEDLI JEHO TĚLO A PILI JEHO KREV.

ZDROJ MOCI

Ve svých žilách Ježíš přinesl Boží moc a energii. A On, Ježíš, byl jediným prostředníkem, v němž tato moc byla. Moc, kterou jsme ztratili v Adamovi, je znovu získána v Kristu za stejných podmínek, za kterých jsme ji ztratili. Jeden člen lidské rasy prohrál bitvu, odevzdal království, čímž zotročil celé lidstvo. PROTO bylo spravedlivé a čest-né, aby jiný člen téže lidské rodiny bojoval a porazil stejného nepřítele a vyhrál nejen bitvu, ale celou válku.

V Žalmu 78:25 čteme: „Člověk jedl pokrm andělů.“ (KJV) To zna­mená, že mana, kterou Bůh Izraelcům dal, byla stejnou energií, kterou se sytili andělé, aby měli moc vykonávat Jeho vůli. Potřebujeme moc, abychom mohli uzdravovat nemocné, zastavo­vat války – krátce ře­čeno, abychom si mohli vzít na starost náš svět. Není zapotřebí být géniem, abychom viděli, že se ve světě pohybuje zlá inteligence, která ničí dobré úmysly a záměry a vypracovává plány na hrozivé ničení. Jen si například všimněte, jak je letecké neštěstí na jedné straně světa podobné leteckým neštěstím na jiných místech. Když dojde ke kata­strofě na jednom místě, zdá se, jako by dochá­zelo k jejímu opakovaní na jiných místech. Potřebujeme MOC. Nevím, zdali existuje kazatel, který by byl spokojen s mocí, kterou k činění nám zjevné Boží vůle máme. JÁ SPOKOJEN NEJSEM. Vím, že před námi je moc ještě větší.

Mana představuje energii, a tím samu PODSTATU KRISTA, Toho Pomazaného, který je uvnitř. Džbán ze zlata představuje Boží přirozenost nádoby, v níž se pokrm připravuje – NE Z ČLOVĚKA, ALE Z BOHA, ZE SAMÉHO BOHA – NE LIDSKÉ, ALE BOŽÍ.

ČAS

Po léta mnozí přicházeli a tvrdili, že jsou tou dokonalou Boží přirozeností. Ale Bůh řekl Mojžíšovi, aby zachoval manu od prvního dne, kdy spadla z nebe, na věčnou památku Božímu lidu. Mana byla dána dříve než truhla, což znamená, že prvním symbolem PACHO­LÍKA neboli Boží konečné a dokonalé církve je návrat k církvi mocné a vysvobozující. Toto „přicházení” many začalo již dříve. Po zemi chodili mužové jako Wigglesworth, Branham a mnozí další, kteří do­svědčují, že moc k nám všem přišla v určité míře. Ve své vlastní službě, ačkoli jsem viděl mrtvé vzkříšené a mnohé uzdravené z vše­možných neduhů, jsem dalek toho, abych byl spokojen. Stále čekám na Pána, dokud nepřijde průlom.

Vidíme tedy, že čas moci již nastal a ta postupně narůstá až do své plnosti. Ale tato mana k nám PLNĚ NEPŘIJDE, DOKUD NEBU­DEME ZNOVU PLNĚ NA DUCHOVNÍ POUŠTI, jako byly děti Izra­ele na poušti přirozené. Neříkám, že se nemůžeme ocitnout na poušti přirozené – i to je možné. ŘÍKÁM VŠAK, ŽE BŮH ODDĚLUJE CÍR-KEV OD BABYLÓNA VE SMYSLU JAK DUCHOVNÍM, TAK FYZIC­KÉM. Dnes jsme příliš rozptylováni a odváděni světem a jeho systé­mem, svým já, myšlenkami, programy a nápady. Aby nás Bůh mohl oddělit od věcí, jež nás ROZPTYLUJÍ A ODVÁDĚJÍ, bude muset některé z nás Z TOHOTO SYSTÉMU VYVÉST, POSLAT PRYČ Z BA­BYLÓNA. Pak k nám Boží moc přijde v plnosti. „K nám“ neznamená, že tuto moc budou mít všichni křesťané, ale je prvním znakem pacho­líka.

2) ÁRONŮV PRUT, KTERÝ ROZKVETL

Za jednu noc Áronův prut vyrašil a přinesl ovoce. A tak byl na svědectví vložen do truhly. Stalo se to po sváru mezi Izraelci. Nejdříve Mojžíšova sestra Miriam a bratr Áron začali žárlit na Mojžíše. Násle­dovala otevřená vzpoura, kdy se Chóre, Dátan, Abiron, Hon a všichni levité veřejně postavili na odpor Mojžíšovi, a tak i proti samým Božím přikázáním. Celá věc se mohla zdát vyřešena, když země otevřela ústa a všechny, včetně jejich rodin, pohltila. Ale Bůh věděl, že vzpoura je nepravost, která vězí v srdcích lidí. Proto poskytl další důkaz, když nechal rozkvést Áronův prut.

„I stane se, že kohož vyvolím, toho prut zkvetne. A tak spokojím a svedu s sebe reptání synů Izraelských, kterýmž repcí na vás. Ty věci když mluvil Mojžíš k synům Izraelským, dali jemu všecka jejich knížata pruty své, jedno každé kníže prut z domu otce svého, totiž prutů dvanácte, prut pak Aronův byl též mezi pruty jejich. I zanechal Mojžíš prutů před Hospodinem v stánku svědectví. Nazejtří pak přišel Mojžíš do stánku svědectví, a aj, vyrostl (vyrašil) prut Aronův z domu Léví, a vypustiv z sebe pupence, zkvetl a vydal mandly zralé.“ (Num 17:5–8)

Květy a plody Áronova prutu byly neodvolatelným osvědčením člo­věka, jehož Bůh vyvolil za vůdce.

PRUT

Tak jako vyrašení předznamenává NADPŘIROZENÉ PŘINÁ­ŠENÍ OVOCE a schopnost vydávat život (mít život v sobě), tak prut symbolizuje autoritu a vládu. Znamená to, že pacholík, to společenství mnoha údů, bude vyzdvižen, aby vládl nad celou zemí. Prut je tedy obrazem lidské schopnosti vládnout. Zelená větev představuje DUCHOVNĚ ŽIVÉ LIDSTVO. Ve svatyni svatých je to jediný symbol, na němž není zlato. Bůh je plně potěšen jen tehdy, když Jeho lid nese ovoce. A tak vidíme, že v přirozenosti pacholíkovy vlády je PŘIRO­ZENOST BOŽÍ LÁSKY. Mojžíšova hůl zlomila moc Egypta, zahubila nepřátelská vojska, přemohla sílu mořských vln, dala Izraelcům vodu na poušti – byla tím nejobávanějším předmětem na světě. Báli se jí více, než se dnes bojíme moderní kobaltové pumy. PŘESTO všechno člověk v tomto prutu nespatřil plnost Boží přirozenosti. Hůl předsta­vovala vládu, panování, zákon, právo, nápravu, ale ne LÁSKU. Pa­cholíkova hůl bude jiná – BUDE TO LÁSKA A ŽIVOT pro nemocný a umírající svět. Než skončíme, měli bychom si projít některé verše.

„I porodila syna pacholíka, kterýž měl spravovati všecky národy prutem železným. I vytržen jest syn její k Bohu a k trůnu jeho.“ (Zj 12:5)

„A bude je pást železným prutem a budou rozbíjeny jako hliněné nádobí – jak jsem to i já přijal od svého Otce.“ (Zj 2:27, NBK)

„Roztlučeš je prutem železným a jako nádobu hrnčířskou roztříštíš je.“ (Ž 2:9)

„Ale kráľovstvo dostanú svätí Najvyšších, a držať budú kráľovstvo až na veky a až na veky vekov.“ (Dan 7:18, Roh)

„A kráľovstvo, panstvo a veličenstvo kráľovstiev pod všetkými nebe­sami bude dané ľudu svätých Najvyšších (tj. pacholíkovi). Jeho kráľovstvo je večným kráľovstvom, a všetky panstvá budú jemu slúžiť a poslúchať ho.“ (Dan 7:27, Roh)

Poznámka: Zde „lid svatých Nejvyšších” znázorňuje jednoho mu-že (Ef 4:13), společenství mnoha údů, jak Ježíš řekl v Janovi 17:21: „…aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby oni v nás byli jedno.“

„Kdo vítězí, tomu dám sedět se mnou na svém trůnu, jako jsem i já zvítězil a sedím se svým Otcem na jeho trůnu.“ (Zj 3:21, NBK)

Tyto verše se netýkají všech svatých, ale VYVOLENÝCH Z VY­VOLENÝCH.

MOJŽÍŠ, KRISTUS A TY

Pod starou smlouvou byl prostředníkem Mojžíš, který se připo­dobňuje Ježíši Kristu, prostředníku nové smlouvy. A stejně jako měl Mojžíš svého kněze, Árona, tak také Kristus má své vyvolené. To znamená, že v konečném zjevení Ježíše Krista na zemi by se skupina těchto vyvolených měla velkou měrou podílet na tom, že se království tohoto světa stanou královstvím Boha a Jeho Krista skrze dospělost, do níž Bůh svůj lid přivádí.

3) DESKY SMLOUVY

„K ní patřil zlatý kadidlový oltář a truhla smlouvy, ze všech stran ob­ložená zlatem, v níž byl zlatý džbán s manou, Áronova hůl, která rozkvetla, a desky smlouvy.“ (Žid 9:4, NBK)

Desky smlouvy byly dvě kamenné tabule, na které Bůh napsal deset přikázání. Později však Mojžíš tyto desky roztříštil, když při sestupu z hory spatřil Izraelce, včetně kněze Árona, v proudu modlář­ství. Mojžíš se tak rozhněval, že uhodil deskami o zem a rozbil je. Po zhotovení truhly dal Bůh Mojžíšovi nové desky; tentokrát již ne­byly popsány Božím prstem, ale Mojžíšem. Služebnost, kterou Bůh na zemi usta­novil, je Jeho ruka.

Desky smlouvy jsou symbolem pacholíka a je důležité zdůraznit, že Božímu lidu bude dána potřebná moc, aby mohl vepsat do srdce ostatních lidí to, co již má vepsáno ve svém vlastním srdci.