Podobenství o svatební hostině se shoduje s obrazem deseti pa­nen v Matoušovi 25:1–12. Podívejme se na to nyní poněkud podrobněji než v předchozí kapitole.

„Tehdy podobno bude království nebeské desíti pannám, kteréžto vza­vše lampy své, vyšli proti ženichovi. Pět pak z nich bylo opatrných, a pět bláznivých. Ty bláznivé vzavše lampy své, nevzaly s sebou oleje. Opatrné pak vzaly olej v nádobkách svých s lampami svými. A když prodlíval ženich, zdřímaly všecky a zesnuly. O půlnoci pak stal se křik: Aj, ženich jde, vyjděte proti němu. Tedy vstaly všecky ty panny, a ozdobily (upravily, přichystaly) lampy své. Bláznivé pak opatrným řekly: Udělte nám oleje svého, nebo lampy naše hasnou. I odpověděly ty opatrné, řkouce: Aby se snad nám i vám nedo­stalo. Jděte raději k prodavačům, a kupte sobě. A když odešly kupovati, přišel ženich, a které hotovy byly, vešly s ním na svatbu. I zavříny jsou dvéře. Po­tom pak přišly i ty druhé panny, řkouce: Pane, pane, otevři nám. A on odpo­věděl, řekl: Amen, pravím vám, neznámť vás.“ (Mat 25:1–12)

Pět moudrých panen reprezentuje obezřetné služebnosti a jejich shromáždění, která přijímají Slovo a Ducha Božího do svého ducha a Krista do své duše.

Pět bláznivých panen reprezentuje ty, kteří slouží, částečně při­jímají Slovo a Ducha, AVŠAK ODMÍTAJÍ konečný krok, jež by Boží proces v jejich životech dokončil.

Rozdíl mezi moudrými a bláznivými pannami nám na první po­hled může připadat velice nepatrný. Jak moudré, tak bláznivé byly řádně oblečeny, což představuje spravedlnost svatých, a jak moudré, tak bláznivé byly pozvány na svatební večeři. Zatímco v případě hosta na svatební večeři v prvním podobenství šlo hlavně o šat, v pří­padě nevěsty jde o to, co je uvnitř. V NÁDOBCE musí být OLEJ. Povšimněte si prosím, že jak moudré, tak bláznivé panny měly olej ve svých lam­pách. Co bylo ke vstupu dovnitř třeba, byl olej v nádobě. Co je lampa a co nádobka v tomto podobenství? Vidíme, že obojí se vztahuje na VNITŘNÍ dílo, na rozdíl od šatu, který poukazuje na dílo vnější.

LAMPA

Lampa je duch člověka.

„Duch člověka je lampou Hospodinovou, zkoumající všechny vnitř­nosti břicha (duše).“ (Př 20:27, KJV)

„Také nerozsvěcují lampu, aby ji postavili pod nádobu, ale na stojan a tehdy osvětluje všechny, kdo jsou v domě.“ (Mat 5:15, NBK)

NÁDOBA

Nádoba je lidská duše.

„Vyšel jsem z paměti tak, jako mrtvý, učiněn jsem jako nádoba rozra­žená.“ (Ž 31:13)

Žalmista mluvil o své duši, nestěžoval si na fyzickou nemoc.

„I řekl jemu Pán: Jdi, neboť jest on má nádoba vyvolená, aby nosil jméno mé před pohany i krále, i před syny Izraelské.“ (Sk 9:15)

Zde Bůh apoštola Pavla popisuje jako „vyvolenou nádobu“.

Podobenství o deseti pannách říká, že když je člověk naplněn Duchem svatým, pak je jeho duch sjednocen s Božím Duchem. A stej-ně tak chce být Kristovým Duchem naplněna duše člověka.

V Matoušovi 6:10 Ježíš svým učedníkům ukazuje, jak se modlit, a říká:

„Přijď království tvé. Buď vůle tvá JAKO V NEBI tak i na zemi.“

V obrazném jazyce země představuje duši a ne-be lidského ducha. „Přijď tvé království, buď tvá vůle“ v mé duši, tak jako je v mém duchu. Když je duch člověka naplněn Božím svatým Du-chem, stává se dokonalou oblastí, která usiluje tutéž dokonalost přivést do oblasti duše. Tuto skutečnost dobře ilustruje obrázek vpravo.

V některých verších Písma je lidská duše popisována jako nedo­konalé nebe. Ve Zjevení 12:7 a 8 čteme:

„I stal se boj na nebi: Michal a andělé jeho bojovali s drakem, a drak bojoval i andělé jeho. Ale nic neobdrželi, aniž jest nalezeno více místo jejich na nebi.“

Satan byl z nebe (tím myslím z té neviditelné oblasti Boží) svržen dříve, než vůbec člověk existoval, a proto DO TOHOTO NEBE již nemá žádný přístup. Vidíme však, že do jiných nebí přístup stále má. Z toho vyplývá, že se nebe, které je Božím příbytkem v člověku, stalo bitevním polem, bojištěm. Nebe popisované ve Zjevení 12:7–8 před­stavuje lidskou DUŠI, místo, které je nyní připravováno na to, aby se stalo Božím příbytkem. Teologové, kteří věří, že druhá kapitola Joba (kde se mluví o satanovi přicházejícím k Bohu, když se sešli Boží sy­nové) mluví o nebi, se mýlí. V této kapitole se mluví o setkání s Jobem a dalšími Božími syny, kde byl přítomen satan, tak jako je přítomen vždy, když se scházíme.

Aby čtenář nabyl jistoty, že to není nějaká ztřeštěná teorie, ale přímé Slovo od Pána, podíváme se nyní do Zjevení 12:1:

„A NA NEBI se ukázalo veliké znamení: žena oděná sluncem, pod jejíma nohama měsíc a na její hlavě koruna dvanácti hvězd.“ (NBK)

Žena popisovaná v tomto verši se nalézá v nebi, ve verši 3 je veliký rudý (ryšavý) drak rovněž v nebi. ALE ve verši 5 tato žena rodí syna, který má vládnout zemí, a čteme, že její dítě je vytrženo z nebe k „Bohu a k Jeho trůnu“.

Znamená to PŘESNĚ TO, CO SE ZDE ŘÍKÁ. Její syn byl vyzdvi­žen z nebe – z Božího příbytku na zemi, kde probíhá válka a nastává vítězství, na vyšší místo, tj. do oblasti Ducha, kde není žádná válka, neboť Bůh zvítězil nad všemi věcmi. O této situaci budeme podrobněji hovořit v příští kapitole.

Vraťme se nyní zpět k hlavnímu tématu. Vidíme, že pět moud­rých panen mělo olej ve svých nádobkách, tedy Ducha svatého ve svých duších. Přísloví 20:27 říká, že duch člověka je lampou Hospodinovou, která osvěcuje duši. Lampy potřebují olej; a to je právě situace, v níž se ocitlo pět bláznivých panen – O PŮLNOCI neměly olej. Půlnoc na zemi je časové období popsané Matoušem 24:21 následovně:

„Nebo bude tehdáž ssoužení veliké, jakéhož nebylo od počátku světa až do té chvíle, aniž kdy potom bude.“

V době temna bylo lidské utrpení obrovské. V tomto období lid­stvo prožívalo jeden z největších útoků démonického hněvu ve své dlouhé historii – v mučírnách, žalářích a kobkách, za nepopsatelné ne­lidskosti a zrůdnosti, člověk proti člověku. ALE v 21. verši Ježíš mluví o tom, že přijde ještě něco horšího.

Protože to Ježíš řekl, bude poprvé v lidské historii možné, aby hrůzy soužení předčily hrůzy doby temna a aby peklo vynalezlo další způsoby mučení lidské duše. V naší době jsme viděli Hitlera a německé mučírny, kdy Židé volali svého Mesiáše a umírali s Jeho jmé­nem na rtech – bez jakékoliv naděje.

Když přemýšlíme o Hirošimě a Nagasaki (japonských městech, na které byla svržena první atomová bomba), vidíme, že lidská zkuše­nost vstoupila do nové oblasti hrůzy. Nikdo nedokázal plně popsat tu hrůzu, když byla na otevřené město plné žen a dětí svržena atomová bomba, která zahalila polední slunce a v mžiku, v mrknutí oka, změ­nila pozemský ráj v nepředstavitelné peklo. Z lidí zaživa odpadávala kůže a oči vypadávaly z důlků. Jeden záchranář vytahoval ženu z díry za ruce a vytáhl pouze její kůži, tělo zapadlo zpátky v zoufalé bolesti. Dokonce ještě dnes, po PADESÁTI LETECH, lidé trpí následky záření, které je příčinou chorob, s nimiž si lékaři nevědí rady.

Tato puma byla jen dětskou hračkou ve srovnání s vodíkovými obludami tiše odpočívajícími ve zbrojních skladištích a arzenálech této krásné země. Existuje nervový plyn, který, ukrytý do ručního kufříku, bez explozí a kouře zahubí v jednom městě milióny lidí.

Před mnoha lety jsem navštívil planetárium v New York City a netušil jsem, že stojím vedle rakety typu Polaris. V tu chvíli jsem byl zastíněn andělem smrti. Velice mě polekalo, když jsem pochopil, co se děje. Nad tímto nástrojem zkázy se vznášela smrt, i když jen stál na výstavní ploše.

Musím zde zmínit ČTYŘI ANDĚLY ze Zjevení 7, kteří stojí na čtyřech rozích ZEMĚ (zde je tělesná duše člověka nazvána zemí). Tito čtyři andělé zkázy okupují čtyři oblasti lidské duše: mysl, emoce (city), vůli a touhy.

Z mysli člověka vyšly největší hrůzy všech dob a jak řekl Ježíš, to, co přijde, se nebude moci srovnat s ničím minulým ani budoucím (Mat 24:21).

Lidské emoce jsou popisovány jako lev, divoká šelma. Ty pove­dou člověka k použití těchto hrozných zbraní. Jeho vůle a touhy ho doženou k tomu, že zničí svého bližního. ALE Žalm 91:1;5 a 6 říká:

„Ten, kdož v skrýši Nejvyššího přebývá, v stínu Všemohoucího odpočí­vati bude. Nebudeš se báti přístrachu nočního, ani střely (rakety) létající ve dne, ani nakažení morního, vlekou­cího se v mrákotě, ani povětří morního, v polední čas hubícího.“

V KRISTU JE OCHRANA

O půlnoci musí mít lidé olej nejen ve svých lampách, což je Duch svatý v jejich duchu, ale proměněna musí být jejich přirozenost. Potře­bují mít Krista ve svých duších.

KRISTUS V DUŠI

Když jsme přijali Ježíše Krista, přijali jsme život. Krev Ježíše Krista je Božím životem, který jsme přijali do duší mrtvých v přestou­peních a hříších. Tento život nám pomohl zemřít nepřátelskému životu hříchu, který okupoval naši duši. Pak tu byl život našeho já, který rovněž musel zemřít. A tak vidíme, že když jsme přijali Krista jako svého Spasitele, byla to otázka podrobení se smrti za účelem zís­kání života. Když je tento proces (usmrcení) u konce, začínáme vstu­povat do Krista. Korintským křesťanům Pavel v 1. Korintským 12:13 napsal:

„Skrze zajisté jednoho Ducha my všickni v jedno tělo pokřtěni jsme.“

Do Těla Kristova nejsme pokřtěni, dokud není tělu hříchu a lid­skému já zasazena smrtelná rána. Pokud hřích stále vládne v našich údech, pak s ním nebylo plně jednáno. Ze zrna pšenice nemůže vzejít nový život, dokud se nevzdá svého vlastního. Musíme zemřít, aby­chom mohli žít, a tento život nezačíná, dokud není smrt úplná. TO VŠE SE DĚJE VÍROU! Bohužel nemáme v této knize dost prostoru, abychom o tomto tématu mohli podrobněji pojednat.

Boží řád pro vstupování do Krista je ve stánku zjeven ve třech oponách. První opona se nazývá BRÁNA, druhá DVEŘE a třetí OPONA. Dveře jsou Kristus. Vstupu do svatyně předchází umytí v umyvadle, což představuje smrt našeho já a naprosté poddání se Kristu. Nemůžeme nechat naše já na trůnu a zároveň korunovat Krista Králem. Jeden král musí sesadit z trůnu druhého, ba co víc – JEDEN KRÁL MUSÍ TOHO DRUHÉHO USMRTIT, aby již neexistovala žádná možnost jeho návratu na trůn.

VSTUP KRISTA DO DUŠE člověka je vědomý čin lidské vůle, jemuž předcházejí tři KŘTY smrti.

Než může nastat vzkříšení, musí nastat smrt. Jedná se o tyto křty:

1) Křest ve vodě, křtitelem je lidská bytost;
2) Křest v Duchu svatém, křtitelem je Ježíš Kristus;
3) Křest v Krista (Tělo Kristovo), křtitelem je Duch svatý.

Kristus vstoupí do nás a pak my začínáme vstupovat do Něj. Stejně tak Duch svatý nejprve vstupuje do nás a my se pak začínáme učit žít v Duchu.

Když Kristus vstoupí do duše jako Král, ujímá se na zemi své vlády uvnitř jednotlivce. MUSÍ VLÁDNOUT, DOKUD VŠICHNI JEHO NEPŘÁTELÉ, včetně smrti, NEBUDOU SRAŽENI POD JEHO NOHY. A tak vidíme, že Kristus skrze evangelium přivádí na světlo život a nesmrtelnost (2Tim 1:10). Lidská přirozenost šelmy je promě­ňována do přirozenosti Kristovy.

Pět bláznivých panen mělo olej ve svých lampách, což je Duch svatý přebývající v našem duchu, nikoli v duši. Z tohoto důvodu máme moc odmítat Boží radu a chodit si svou vlastní cestou, i když jsme přijali Ducha svatého. Je to také důvod, proč stále padáme do hříchu, přestože v sobě máme Božího Ducha. Boží království za na­šeho dobrovolného souhlasu postupně vtéká a jemně se vsakuje do každé oblasti našeho života, stejně jako kvas postupně prokvašuje všechny tři měřice mouky ženy v Matoušovi 13:33.

Toto je tedy dílo zastínění. Koná se:

1) v jednotlivých chrámech (v životech jednotlivců),
2) ve vyvolené církvi (v povolaných z povolaných) a
3) v čase obnovení všech věcí, v dokonání plnosti časů, V NAŠEM ČASE.