Pět tyčí, které ve stánku SPOJUJÍ DESKU K DESCE, reprezentuje PĚT služebností, které Bůh na zemi ustanovil, aby drželi svaté zpříma a pospolu. Jmenovitě jsou uvedeny v Efezským 4:11–12.

„A onť dal zajisté některé apoštoly, některé pak proroky, jiné pak evan­gelisty, jiné pak pastýře a učitele, pro spořádání svatých, k dílu služebnosti, pro vzdělání těla Kristova.“

APOŠTOL

Prostřední tyč byla umístěna v polovině výšky desek a sahala od jednoho konce stěny k druhému. Tato tyč představuje služebnost APOŠTOLA. Měří třicet loket, což je číslo dospělého syna (Ježíšovi bylo třicet let, když začal veřejnou službu). Dílo apoštola je hnací silou, je životně důležité pro celou konstrukci. LEŽÍ VE STŘEDU a určuje směr, který následují ostatní služebnosti. Pravý apoštol Boží lid sjed­nocuje a jeho působení není MÍSTNÍ, ale zahrnuje celý stánek. Jakmile jsou desky na svých místech, nepociťují jenom moc apoštolské zvěsti, ale ta zvěst je zároveň spojuje v Tělo Kristovo. DŘEVO se nikdy ne­dotýká DŘEVA, ale vždy se dotýká ZLATO ZLATA.

„Hlubina volá k hlubině.“ (Žalm 42:7, KJV)

Každá Bohem ustanovená skupina nebo církev musí mít apoš­tolskou vizi. „Když nebývá vidění (vize), rozptýlen bývá lid.“ (Př 29:18) Boží lid nemůže v Kristu růst, pokud nemá vizi toho, kdo je, kam jde a kde se nachází.

Pravé Boží poselství uvádí lidi do BOŽÍHO ŘÁDU. Všude vidíme chaos. Je věcí pravých apoštolů přinášet řád mocí Božího posel­ství, které je v nich. Tato moc je uplatňována APOŠTOLY POSLED­NÍHO ČASU a každá falešná věc bude smetena. To, co mnozí nazývají nehodami a nešťastnými náhodami, si Bůh používá, aby vy­čistil pole a uprázdnil cestu pro své pravé posly. Když se někdo rozzlobí a opustí shromáždění, může to pro dané shromáždění být docela dobře požeh­náním. Kdyby byli z nich, byli by je neopustili.

ZÁKON ŽIVOTA

Boží lid již k sobě není vázán tělesnými zákony nebo církevními sdruže­ními, ALE jak do církve vstupuje dospělost, jsou lidé vázáni LÁSKOU, která je zákonem života.

„Pakliť chodíme ve světle, jako on jest ve světle, obecenství máme vespolek.“ (1Jan 1:7)

Toto obecenství není vynuceno nařízeními a příkazy „musíš – nesmíš“, ale prin­cipem ŽIVOTA, který „má rád věci při sobě“. Najed­nou zjišťujeme, že máme navzájem obecenství. Nemůžeme si pomoci, prostě ho máme.

ŠESTNÁCT STŘÍBRNÝCH PATEK

Na západní (zadní) straně stánku jsou desky zasazeny do šest­nácti stříbrných patek, které je drží ve svislé poloze. Tyto patky před­stavují LÁSKU, kterou na svém místě drží VYKOUPENÍ. Zde máme opět vynikající ponaučení. Láska potřebuje, aby byla udržována. Bez vykoupení láska nemá základ a bude vším možným, jen ne pravou, čistou „AGAPÉ“ neboli Boží láskou. Bez vykoupení se láska stává jen láskou SEXUÁLNÍ a CITOVOU, což je láska k rodině nebo láska k po­zemským věcem. A tak šestnáct patek, reprezentujících lásku, můžeme popsat pouze jedním slovem, a to „AGAPÉ“.

ÚHELNÝ KÁMEN

JEŽÍŠ, MISTR LÁSKY, je představován deskou v pravém rohu, která spojuje všechny ostatní v lásce zlatým kruhem. Tento rohový zlatý kruh vlastně celý příbytek spojuje dohromady. V DRUHÉM ROHU leží další deska, která váže levou stěnu stánku. To znamená, že Kristus zplodí na zemi děti, LID JAKO ON SÁM, který bude činit totéž dílo, které v Těle koná On. Tento lid je reprezentován STO ČTYŘICETI ČTYŘMI TISÍCI ve Zjevení 7 a PACHOLÍKEM ve Zjevení 12 – PRVO­TINY BOHU.

Apoštol, prostřední tyč, měří TŘICET loket, což znamená, že je dospělejší Boží syn. Víme, že v minulosti žádný člověk nedospěl do takové zralosti, aby byl JAKO JEŽÍŠ. Zde můžeme vidět, že je možné, aby člověk zůstával v Duchu a projevoval úplnou DOKONALOST, ačkoli sám ještě dokonalý není. V Duchu je dokonalost. Když jsme v Duchu, nemůžeme dělat špatné věci. Od apoštola se očekává, že bu-de zůstávat v Duchu.

Tyče jsou umístěny ve TŘECH ŘADÁCH, jak je vidět na ob­rázku na začátku této kapitoly. Číslo tři (tři řady) mluví o Božím řádu. Služebníci jsou na svém místě pevně zasazeni a ukotveni Bohem. Bůh je posílá z místa na místo a oni uskutečňují Boží vůli. Víme, že jsou ně­kteří apoštolové, kteří nezůstávají ve svém povolání. Mnozí mají dnes sklon „dělat si své vlastní věci“, ale během několika let, až se temnota a soužení na zemi rozšíří, toho ubyde. Tehdy spatříme Boží lid v jed­notě, tak jako nikdy předtím v historii církve. Tyč je provlečená kruhy, které jsou umístěny na deskách. Jsou to zlaté kruhy, které mluví o manželství. Je paradoxní, že ačkoli tyč drží desky ve svislé poloze, jsou to kruhy na deskách, které drží tyč na jejím místě. To znamená, že apoštol nebo jakákoli další služebnost nemohou a neměli by církev vlastnit, ale církev by měla držet je a toužit po tom, aby jí sloužili.

PROROK

V první řadě jsou dvě tyče. Každá z nich měří PATNÁCT LO­KET. Jsou pokryty zlatem, takže vypadají jako dlouhé tyče zlata. Tyče jsou provlečeny zlatými kruhy na deskách, a tak vytvářejí spojovací článek mezi deskami navzájem.

První tyčí na levé straně příbytku je PROROK. Službou proroka v Těle je na prvním místě pomoci udržovat Tělo pohromadě přímým i nepřímým zjevením Ducha.

BOŽÍ PROROCKÁ SLUŽEBNOST

Prorocká služebnost je dána do Těla Kristova Božím nadpřiroze­ným působením. Žádný prorok se nemůže stát prorokem studiem. Jeho služba proroctví roste v závislosti na stupni posvěcení jeho života. Prorok může dostávat zjevení prostřednictvím vizí nebo snů, přímým Slovem od Boha nebo jakýmkoli jiným způsobem, který Bůh zvolí. Je VŠAK nutné, aby vždy zůstával v Boží vůli, protože jinak ne­rozpozná rozdíl mezi zjevením od lživého ducha a zjevením od Boha.

DŮLEŽITOST PROROCKÉ SLUŽEBNOSTI

Církev nebude moci dosáhnout svých výšin a vrcholů v Duchu bez působení prorocké služebnosti. Tím míním prorokování v církvi. Služebnost proroka v církvi nese moc a autoritu hned vedle apoštola.

DUCHOVNÍ AUTORITA

Chybná představa o duchovní autoritě vypadá tak, že lidé, kteří o sobě prohlašují, že mají autoritu, ve většině případů nad jistými částmi církve vládnou. ALE autorita je od Boha. Duchovní autoritou je PROMLUVENÉ SLOVO, které je mocné v nebi i na zemi.

Uvedu zde příklad takové situace. Jistí bratři odmítali kázání jednoho služebníka. A tak se rozhodli, že jej už nebudou přijímat. Tento služebník neřekl ani slovo, odešel a modlil se k Bohu. Výsled­kem bylo to, že se mu bratři omluvili a odvolali své rozhodnutí. Auto­rita tohoto služebníka byla uplatněna v Duchu.

Na druhé straně jsou takoví, kteří mluví líbivá slova, ale je zjevné, že v nich není Duch Boží a že jejich slova pro duchovní lid ne­mají moc.

Ježíš o duchovní autoritě řekl:

„Víte, že vládcové národů nad nimi panují a velikáni nad nimi užívají moc. Tak to ale mezi vámi nebude. Kdokoli by mezi vámi chtěl být veliký, ať je vaším služebníkem. A kdokoli by mezi vámi chtěl být první, ať je vaším otro­kem.“ (Mat 20:25–27, NBK)

To jednoduše znamená, že Bůh člověka povyšuje na místo auto­rity, ve které „cokoli sváže na zemi, bude svázáno v nebi“. Jasně vidíme, že Bůh zamýšlí, aby prorok mluvil jako Bůh sám.

SLUŽEBNOST EVANGELISTY

Služebnost evangelisty přináší do církve zjevené Boží Slovo. Evangelista při tom musí být vybaven nejen mocí Ducha svatého, ale také dary Ducha, které budou dostatečné k obhájení evangelia ve všemožných okolnostech, v nichž se octne.

Služebnost evangelisty daleko přesahuje běžné evangelizační akce místní církve. Tato služebnost musí mít výjimečnou moc, aby zdolala překážky, které jí do cesty nastraží nepřítel. Těsně před svým vzkříšením Ježíš mluvil k apoštolům a řekl jim něco o přípravě evan­gelisty, dříve než bude moci vyjít do celého světa:

„Ale přijmete moc Ducha Svatého přicházejícího na vás a budete mi svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku i v Samaří a až do posledních končin země.“ (Sk 1:8, NBK)

Mým Jeruzalémem je Jamajka, ale pro některé z vás, mých čte­nářů, Jamajka může být vaše Judsko, Samaří nebo poslední končina země.

V tomto slově je hluboké zjevení, proto Ježíš tento příkaz apoš­tolům dal.

Váš Jeruzalém je místo, kde jste se narodili a kde jste vyrůstali. Lidé z vašeho města, okresu a země, kteří neznají Boha, se poddávají knížeti démonů, který vládne nad vaší částí světa. Abyste mohli efek­tivně kázat evangelium ve vašem městě, státě nebo zemi, musíte nej­prve do značné míry toho ďábla porazit ve svém vlastním životě. Až se to stane, Bůh vás povede do oblasti sousedního ducha (nemusí ne­zbytně jít o geografickou polohu), který je spojencem hříchu, který přemáhá lidi ve vašem okolí.

Když zvítězíte nad judským duchem, Bůh vás povede dál, abyste bojovali a přemohli samařského ducha, ducha čarodějnictví.

A až získáte tyto tři zářezy na své pušce, Bůh vás povede do celého světa.

Pokud není výše zmíněný proces v životě evangelisty dokončen a evangelista vyjde bez pří­mého Božího vyslání, pak obyčejně ztros­kotá a někdy v Těle způsobí spoustu zármutku, bolesti a zmatků.

SLUŽEBNOST PASTÝŘE

V Písmu použité řecké slovo „paimenos“ znamená „pastýř“. Pozici „pastora“ vytvořila padlá církev a odporuje jakémukoli duchovnímu pojetí toho, čím pastýř má být. Služebnost není nějaká pozice, postavení nebo funkce, ale je to vybavení Ducha. V naší mo­derní církevní terminologii jsme si vytvořili slovo „pastor“, kterým míníme osobu, která je v postavení hlavy shromáždění. To podle Matouše 20:25–27 není biblické. Nemůžeme učinit někoho pastýřem shromáždění, tím méně někoho učinit apoštolem. JE TO BŮH, KTERÝ ČINÍ ČLOVĚKA PASTÝŘEM V TĚLE KRISTOVĚ. Slovo „pastýř“, které se v některých překladech chybně překládá jako „pastor“, ozna­čuje duchovní vybavení, službu nebo schopnost vyhledávat a pečovat o Boží ovce. To se obyčejně projevuje v místní církvi, avšak duch pas­týře je duch mající péči a zájem o Boží ovce kdekoli.

Služebnost pastýře představuje na obrázku levá spodní tyč, která měří patnáct loket.

Pastýř nebo pastor nemá mít nad shromážděním absolutní kontrolu. Je to postavení zodpovědnosti, kdy je služebník za službu péče o ovce jemu svěřené zodpovědný „Hlavnímu Pastýři“. Proto, zatímco se on ve shromáždění stará o ovce, jsou jiní, kteří se starají o beránky, a zase jiní, kteří se starají o syny – malé syny a velké syny. A tak v Božím řádu nalézáme PLURÁLNÍ SLUŽBU STARŠÍCH, KTEŘÍ PRACUJÍ SPOLEČNĚ.

PRAVÝ PASTÝŘ

Je snadné rozpoznat pravé, Bohem ustanovené pastýře od těch, které ustanovil člověk nebo kteří se jimi ustanovili sami. V Efezským 4:11 si všimněme, že Slovo říká, že „On (Bůh) dal některé apoštoly“ atd.

Člověkem ustanovený apoštol nerozumí Božím věcem. Přesto všechny církve do různých funkcí ustanovují své vlastní učitele. Moderní církev tohoto světa naprosto odmítá Boží řád, jak je to za­znamenáno v 2. Tesalonickým 2:3:

„Nenechte se od nikoho žádným způsobem oklamat. Ten den totiž ne­nastane, dokud napřed nepřijde odpadnutí a nebude zjeven ten člověk hříchu, ten syn zatracení.“ (NBK)

Historie se opakuje. Jako se Izrael odvrátil od Boha k němým modlám národů, stejně tak se devadesát procent církve odvrátilo od Boha, aby uctívali budovy, kostelní lavice, peníze, postavení a věhlas – a tak se vzbouřili proti Bohu. Ježíš Kristus, náš Pán, řekl, že se to před Jeho příchodem stane. V Matoušovi 13:24–30 nám dal podobenství o pšenici a koukolu (plevel). Pak od 37. do 43. verše dává výklad tohoto podobenství nebeského království:

„Odpověděl jim: ,Rozsévač dobrého semene je Syn člověka a pole je tento svět, dobré semeno jsou synové království, ale koukol jsou synové toho zlého. Nepřítel, který je rozsívá, je ďábel, sklizeň je konec tohoto světa a ženci jsou andělé. Jako se tedy sbírá koukol a spaluje se ohněm, tak to bude při konci tohoto světa. Syn člověka pošle své anděly a ti vyberou Z JEHO KRÁLOV­STVÍ všechno pohoršující i ty, kdo konají nepravost, a vrhnou je do ohnivé pece. Tam bude pláč a skřípění zubů. Tehdy se spravedliví v království svého Otce rozzáří jako slunce. Kdo má uši k slyšení, ať slyší.‘“ (Mat 13:37–43, NBK)

Citovaná pasáž popisuje stav církve před Kristovým příchodem. Jasně ukazuje, že v tu dobu bude v církvi vzpoura proti Pánovi vinice a že On čeká na čas soudu, aby oddělil pšenici od plevele. Pozoruji, že plevel zabral svými velikými budovami hlavní nároží v ulicích našich měst. Obsadil vysoké funkce v drtivé většině světových shromáždění. Je nejbohatší institucí na zemi, ale my rozumíme, že čas žně je velmi blízko, již ve dveřích.

Pravý pastýř hledá Boží slávu. Falešný pastýř hledá slávu své denominace, skupiny, nedenominační denominace nebo čehokoli ji­ného, kromě Ježíše. Vyvstává zde otázka, co to znamená hledat slávu. Tato otázka nás vede zpět k učení o „prvotinách“. To, co je středem a ohniskem našich programů a akcí, zaujímá také první místo v žebříčku našich priorit. Zajímáme se více o to, abychom udrželi své členy, nebo o jejich duchovní růst? Pokud máme zájem o jejich du­chovní růst, pak i když je ztratíme, je Kristus první. Jsou pastýři vycvi­čení, vyučení a ustanovení Bohem, nebo lidmi ustanovení pastoři, pasáci a kovbojové, vyučení semináři po vzoru člověka a Říma? Bo­hem ustanovení pastýři položí své životy a nebudou hledat vlastní obohacení či postavení. Je-li tomu tak, pak je Kristus první. Zápasí pastýř více o to, aby činil vůli Otce, než aby se zalíbil svému shromáž­dění a ostatním církevním vůdcům kolem něj? Pak se soustředí na Krista. Osnuje pastýř plány, jak v církvi získat peníze? Pak se nesou­středí na Krista, ale na něco ji­ného. Je Kristus jedinou motivací církve? Pokud ano, pak je Kristus kladen na své právoplatné místo – první místo. Pastýř tedy není ná­mezdník. Nemůže být kupován nebo pro­pouštěn, protože pracuje se samým Bohem. Ten jej vycvičil a poslal. Takový pastýř bude každou ovci učit následovat Ježíše Krista. Každý Bohem ustanovený pastýř ví, že slovo pastýř není titul jako jména rouhání: důstojný pán, pastor, Otec, Svatý Otec, papež apod. (Zj 17:5), ale je duchovním vybavením, hlubokým soucitem a lítostí v srdci nad Božími dětmi na každém místě. Je to dar Ducha a my bychom měli být pouze podpastýři (vice­pastýři) vedle Ježíše Krista.

MŮJ PASTÝŘ

Toto je varování pro ty, kteří mají lidského, člověkem ustanove­ného pastora či pastýře. Kdokoli uchvacuje Ježíšovo místo ve vašem životě, je podvodník, neboť ve Slově je napsáno:

„Hospodin jest můj pastýř, nebudu míti nedostatku.“ (Ž 23:1)

Jestliže duchovně hladovíš a strádáš, pak máš špatného pastýře. Ujisti se, že Davidův „MŮJ pastýř“ je i tvým pastýřem.

SLUŽEBNOST UČITELE

Shromáždění může ustanovit učitele, ale nemůže mu dát slu­žebnost. V Těle umísťuje služebnosti sám Hospodin. Služebnost uči­tele musí být dána přímo od Boha. Moje zkušenost je taková, že když mi Bůh řekne, co mám říci Jeho lidu, pak mi také řekne, jak to říci. Ně­kdy učím pomocí tabule, na kterou kreslím obrázky věcí, které vidím v Duchu.

Existuje nicméně mnoho, mnoho dalších různých přisluhování Ducha. Když Bůh se mnou jedná tímto způsobem, s někým jiným může jednat způsobem úplně odlišným. ALE vždy to přinese stejný výsledek – Jeho lid přijme poselství, které je posláno přímo od Něj.

SLUŽEBNOST A DARY

Existují služebnosti pojmenované stejně jako dary Ducha, avšak služebnost není totéž co dar. (Např. dar proroctví a služebnost pro­roka). Dar je projevem Ducha Svatého uvnitř věřícího, který podle Boha působí, aby se dar skrze věřícího projevil.

Na druhé straně služebnost je zvláštní a mocnější vybavení církve. Služebník je Božím darem církvi. Jeho vybavení není z něho a nepatří mu. Nemůže kázat, kde chce, a dělat, co chce. Jako důležitá součást Božího stroje se musí pohybovat tehdy a tam, kdy a kam chce Bůh.

Každý člověk může mít nějaký dar Ducha, když se poddá Bohu, ale ne každý je pomazaný Kristův kazatel. Je však třeba mít na paměti, že každý věřící jako část Těla je jeho sloužící a funkční částí. V tomto smyslu se od každého, kdo je zrozen z Boha, očekává, že bude podle svých schopností spolupracovat se služebností. Bez těchto šlach v Těle by služebnosti nefungovaly účinně.

To je tedy význam pěti tyčí na stěně stánku.

A neměli bychom zapomínat na jednu důležitou věc. Zlaté kruhy, které tyče drží, jsou připevněny ke zlatu na deskách. To zna­mená, že služebnost je držena Tělem. Služebnost ani služebník nedrží shromáždění.

PĚT SLOUPŮ

PĚT SLOUPŮ zhotovených ze dřeva a obložených zlatem (Ex 26:37) tvoří DVEŘE DO SVATYNĚ, skrze které vstupují POUZE MRTVÍ LIDÉ. To jsou muži a ženy, kteří na vnějším nádvoří zemřeli svému JÁ a nyní povstávají k životu V KRISTU. V Janovi 10:7 Ježíš učeníkům řekl: „Já jsem dvéře ovcí.“ Tím dával na srozuměnou, že kromě Něho samého neexistuje žádný jiný vstup dovnitř.

Galatským 2:9 říká, že Jakub, Petr a Jan byli sloupy církve. Zde vidíme nejen zlatý sloup, kterým je Ježíš Kristus, ale také to, že sloupy církve v Těle jsou někteří lidé. Těchto pět sloupů, reprezentujících slu­žebnost, kterou Bůh v Kristu postavil, má kvalitu člověka (dřevo) a kvalitu Boží (ZLATO). Sloupy byly zasazeny do mědi, což znamená, že jejich základem je soud a právo a že Bohem ustanovený služebník není lehkovážný. Služebník musí zůstávat v tom, co káže a „denně umírat“, jak apoštol Pavel řekl v 1. Korintským 15:31.